Říká se, že první branou k duchovnu je ticho.Ticho bez pohybu toho nekonečného mechanismu mysli, který přede a přede a souká
nitě našich závislostí a traumat i horečnaté snahy se jich zbavit
/což je vlastně totéž./
Ale ten strach, že nám něco uteče, že nedosáhneme zvoleného
třeba i duchovního cíle zas zvedá novou vlnku.Kudy tedy na to..
Nechat být-kouzelná formule taoistů.....
A zase se zvedá nekonečná stále se vracející otázka-jak na to..
Ve skupině buddhisticky lazených meditačních učitelů dneška
vyčuhuje zvláštní-obtížně zařaditelná postava.Nehodí se úplně
do obrazu ortodoxního učitele-ale tak už to bývá u všech lidí
,kteří klišé nahradili vlastní autentickou zkušeností.
Vřele doporučuji...
www.lampa.cz
PRÁZDNÝ KLÁŠTER-povídka
-------------------------------------------------------------------------------------
Autor-Petr Pavlík
Buddhistický klášter v Rikonu je ukryt v lesích poblíž Winterthuru ve Švýcarsku. Přebývají tu v exilu tibetští lámové a ti si s sebou přinesli všechno, co připomínalo jejich vlast - řeč, zvyky, posvátná písma a buddhistické rituály. I sama stavba, ač byla postavena teprve před dvaceti lety, odpovídá stylu tibetského kláštera. Při pohledu zvenčí spatříme metr tlusté zdi s malými okénky. Je to však pouze zrakový klam, způsobený vtipným nápadem architekta vsadit okna do zděných výklenků, přičemž vlastní zdivo má běžnou tloušťku. A tak se lámové cítí jako doma i ve stavbě s ústředním topením a s moderním hygienickým zařízením, udržovaným v dokonalé čistotě.
Návštěvník, ať už ohlášený či neohlášený, najde nejprve vchod, zdobený tibetským nadpisem, a pokouší se dostat dovnitř. Zazvoní a čeká. Nic.
Nikde nikdo, dveře stále zavřené. Návštěvník je překvapen. Celou cestu sem si v autě pečlivě přeříkával, jak se uvede, jak vysvětlí, co tu hledá a proč právě tady, jak udělá nejlepší dojem. Málokterý Evropan se přece zajímá o buddhistickou nauku o Prázdnotě, toho by zrovna nemuseli vyhodit. Jenže ono se neděje nic a dveře jsou zavřené.
Asi se něco stalo, říká si, odebrali se na svatou pouť nebo kdo ví co ještě lámové mohou dělat. Nebo všichni meditují, ztuhlí v naprostém odpoutání smyslů od tohoto světa, to jest včetně od zvonku na dveřích.
Návštěvník se osmělí a přiloží ucho na dveře. Není tam ticho. Naopak, klášter žije—šouravé kroky, cinknutí, odkašlání, tlumený hovor. Místo zvonění tedy zkusí zaklepat. Zase nic. Nakonec sebere poslední zbytek odvahy a vezme za kliku. Dveře se docela normálně otevřou. Nebyly zamčené.
Teď je to ještě horší situace, vejít neohlášen. Tedy vpřed. Po chodbě proti němu jde usměvavý mnich s odstálýma ušima a ježatou hlavou, aha, ten ho jde přivítat nebo naopak vyhodit. Mnich roztáhne úsměv ještě více do široka a cosi zamručí. Aniž by však zvolnil krok, návštěvníka mine a zmizí za rohem.
Jak je klášter přilepený na strmém svahu, vchází se nahoře a sestupuje se postupně po schodech do nižších pater. Na stěnách chodeb visí velké mapy Tibetu a obrazy, připomínající opuštěnou vlast mnichů. Mnohé cely jsou neobsazené. Ty, ve kterých bydlí některý z lamů, se poznají podle barevného závěsu na dveřích. Když je lama přítomen, stojí před dveřmi boty. Je to prosté a porozumí tomu naštěstí i ten, kdo neumí tibetsky.
O patro níž je jídelna. Stůl je prázdný a v přilehlé kuchyni myje mnich nádobí. Návštěvník vstoupí a chce se něco zeptat, alespoň co a jak se tu smí a nesmí. Z té přehnané volnosti, se kterou se dosud setkal, je jaksi nesvůj.
Zadívá se na mnicha, ten myje dál, a jen se podívá přes stůl, kde leží utěrka. Hm, osloví ho v duchu návštěvník, jsi na to sám, někdo by to měl utřít. Poslední slova pronese polohlasem česky. Mnich zlehka kývne hlavou, jakoby rozuměl. Vlastně zkazit se to nedá, rozhodne se návštěvník a dá se do utírání.
Nakonec to nádobí není tak zlé, uvažuje. Ta utěrka v ruce je aspoň na chvíli jakási legitimace: tady jsem a dělám tohle. Nepřišel jsem tu obtěžovat (i když více méně ano), nic tu nechci sebrat (ačkoli by stálo za to něco se tu dozvědět), a hned zase půjdu dál (i když by se nakonec hodilo, kdyby mě tu někdo pěkně přijal a mohl jsem tu být jako host). Po chvíli se přistihne, že přesně když utírá jednu stranu talíře, myslí na to, jak by chtěl, aby vypadal, a když zase utírá tu druhou, tak si uvědomuje, jak to vlastně asi doopravdy vidí ostatní. Po chvíli se probere z úvah a rozhlédne se kolem sebe. Mnich zmizel, už dávno domyl nádobí, a nechal ho tu se zbytkem talířů a několika mokrými hrnci. Takže všechno zase od začátku, povzdechne si návštěvník. S tím mnichem si už nepopovídám.
Tenhle motiv se opakuje dál s malými obměnami. V nejhořejším patře, až pod střechou, tam je knihovna. Je krásná, a kromě tibetských originálů je tu spousta knih anglicky a německy. Srdce poskočí. Nágardžuna v šesti vydáních! Jeho nauka o Prázdnotě, představující koncepci relativity, na kterou musela Evropa čekat více než dva tisíce let. A potom celá pradžňaparamita, a také mahámudra, a na další polici tantry. Návštěvník natáhne ruku do regálu a ohlédne se. Nic. Může tu knihu vytáhnout? Asi ano. Tedy vytáhne, sedne si do kouta a čte.
Po hodině do knihovny vejde mnich, usměje se, rozbalí šicí stroj a spravuje tu jakési fialové potahy velkými zelenými záplatami. Nebo to nejsou záplaty, ale jakési znaky, kdo to má poznat. Stroj hrčí a mnich si tu a tam něco bručí. Jde jim to dobře dohromady. Návštěvník se už smířil s tím, že se stejně nedozví, co k čemu je, a tak sedí a čte dál. Dalo by se i bručet, říká si, třeba takhle: hmmmm, hmmm, uuuuu, hmmmm...., ale co kdyby jim to znělo falešně. Nakonec oni asi pochopí, že to cizinec nestudoval, a že je tedy raději zticha.
A tak postupně zjišťuje, že ho lámové nechají volně chodit po klášteře, může si číst, meditovat, a když zazní gong, svolávající mnichy k jídlu, tak je pro něj o u stolu o talíř navíc. Zvláštní situace—v klášteře, jehož posláním je uchovávat a šířit zde buddhistickou nauku, mu o ní nikdo neřekne ani slovo. Naopak, jako by mu všemi způsoby naznačovali—ať už to sami vědí nebo ne—že jeho osobní problémy jsou nezajímavé, nedůležité, svou vlastní Nirvánu že tu stejně od nikoho nezíská, a pokud něco chce, ať si to obstará dole ve vesnici v obchodě, tady že se neprodává nic. I velmi otrlý příchozí se po několika hodinách začne cítit nesvůj. Slabší povahy—ti, kteří jsou raději víc svoji než nesvoji—se s ulehčením rozloučí. Nevědí sice přesně s kým, a tak třeba s tímhle mnichem, jak nese to koště. Nakonec přispějí drobným obnosem do kasičky a vydají se zpátky do světa konat nějakou užitečnější a hlavně řádně definovanou činnost.
Komu nervy nepovolí, ten se tomu nejprve sám diví. Marně přemítá, jak to, že tu stále ještě je, co tu vlastně dělá, a hlavně, co s ním bude dál. Co by bylo, nic nebude. Lámové se smějí, bručí si ty své buddhistické popěvky, občas i nahlas, až se roztřesou skleničky v kuchyni. Jak jde láma ze své cely na záchod, chodbou se nese dunivé mantra, pak je chvíli ticho, a pak znova, jak jde nazpátek. Kolem kláštera vlají barevné hadříky na prádelních šňůrách a dole hluboko v údolí se pasou švýcarské krávy.
A návštěvník uvažuje: Legenda sice praví, že Nágardžuna ukryl svou tajnou nauku o Prázdnotě až na dno jezera Kukunoru, aby ji tam hlídala hadí božstva, to se však stalo před dvěma tisíci lety. Dnes by ji i tam určitě našli ochotní potápěči. Najít, uchopit, vzít—to je příliš laciné. Ne, tady v Rikonu se věci mají jinak. Místo aby své nauky schovávali na tajné místo, oni je ti lámové nenápadně rozptýlili všude kolem—tadyhle kousek pod uschlý list, támhle za chomáč trávy, za pozlacenou věžičku na střeše budovy, pod zaparkovaný Volkswagen. Roztrousili tu svou buddhistickou nauku po písmenkách a ještě menších kouscích a sami už možná ani nevědí, kde všude. Tak vznikne po létech z docela obyčejné a nenápadné krajiny svatá země. Je to tu všude, a je to tu pro všechny. Jen ten, kdo je nepozorný, klidně šlápne na ÓM, ani si toho nevšimne.
Z údolí zabučí kráva (znělo to jako mantra, nebo ne?), pak si olízne mokrý čumák a věnuje se pasení. Ani tu netrápí starosti návštěvníka o neustálé zdokonalování jeho soukromé duše. Sluníčko svítí, létají včely a je pěkně.
A tak nakonec, ať už člověk chce či nechce, ať už o tom ví, či to jen tuší—odkudsi se vynoří ta opravdová Prázdnota. Jakoby tu čekala, až si jí všimne. Najednou je na okamžik všechno tak, jak má být, “takto jdoucí”. Co bys k tomu chtěl přidávat, človíčku ustaraný, sedni si a chvilku jen tak medituj. Jsi tu přece v buddhistickém klášteře, a tam se medituje.
Na meditování je tu kultovní hala, a do té se musí sestoupit až do nejnižšího patra. Jak se jde dolů po točitých schodech, zvuky klášterního života se ztrácejí kdesi nahoře, zatímco dole panuje klid. A tak už samotný příchod připomíná člověku jeho vlastní cestu k sobě samému, začínající tím, že se utiší a zvykne si na ticho stejně jako byl před tím zvyklý na hlasitý svět.
Přede dveřmi si zuje boty—ještě se otočí a pečlivě je srovná—a pak nesměle vstoupí. Hala je opuštěná. Ticho je tu ještě zřetelnější, na stole blikají plamínky olejových lampiček, se stěn se šklebí bizarní postavy božstev na hedvábných výšivkách. Návštěvník se nejprve třikrát pokloní až na zem. Nemusel by, není tu ani komu se klanět ani nikdo nepřihlíží, přesto však cítí, že by jinak jeho vejití nebylo úplné.
Sedne si do kouta a rozhlíží se. Je to zvláštní, čím to je, že se tu cítí tak dobře. Vlevo jsou malé pultíky lámů a na každém leží dorže a zvoneček. Opravdu, je tady vlastně úplně dobře, s osvobozenou duší či bez ní. Nikdo se na to neptá, každý si tu smí sednout, a je to dobré.
Aha, měl by začít meditovat. Ale proč, vždyť mu nic nechybí. Nebo možná, že už meditovat začal, tam venku, a že tohle je pouze pokračování toho samého v tichu. Zkusí zavřít oči, a ono je v tom tichu ještě větší ticho. Síla toho místa pracuje sama. Kdyby mohl slovy vyjádřit, co se odehrává v jeho mysli, bylo by to asi takhle:
“...Teď když už nepočítáš, že cokoli dostaneš, to právě můžeš mít.”
“...Nebude to však nic nového, co bys už dřív neznal.”
“...Přinesl sis to s sebou, jen si na to zapomněl.”
“...”
“...”
“...Vidíš, a teď sis na chvíli zase vzpomněl.”
“...Ano, je to tak.”
“...Přijď si příště zase vzpomenout.”
Návštěvník se opět třikrát ukloní—jéje, venku už se mezitím setmělo. Vystoupí dvě patra nahoru po schodech a hledá, s kým by se rozloučil. Nikde nikdo, klášter je úplně prázdný. To znamená, že pro tuto chvíli to byl vlastně jen jeho klášter, celý pouze pro něho. Lámové odjeli do města, jejich Volkswagen je také pryč, a nechali mu tu všechno odemčené. Návštěvník chvíli přešlapuje, pak si vyhrne límec, zamává rukou do tmy—není sice komu, ale přesto by to chybělo, otře večerní rosu z oken svého auta, nasouká se do něj a odjíždí.
Hm, chtěl toho moc, když sem přijížděl. V duchu se usměje a jemně přibrzdí do zatáčky. Nedostal tu vůbec nic, naopak, spíš mu něco nenápadně vzali. Jak také jinak dát někomu opravdovou Prázdnotu, ve které skutečně nic není. A je rád. Tak tohle tedy byl buddhistický klášter v Rikonu. Po levé straně silnice se lesknou vlny horské říčky v záři světel protijedoucích aut a na přední sklo dopadají prvé kapky začínajícího deště.
/i když to tak podle v textu použitého názvu může vypadat,/ ale to holt není dost v duchu nové doby -tedy cool..:-)