Tajuplná a léčivá síla vody
Viktor Schauberger
(Výňatky z knihy)
Jen příroda může a smí být naší mistrovskou učitelkou
Vzorec H2O zahrnuje pouze určitý úsek z oblasti „vody“, daleko větší a rozsáhlejší území toho, co všechno lze chápat pod pojmem „voda“, však ponechává nezmapováno.
Viktor Schauberger byl právem pokládán za celostního pozorovatele přírody, jenž při své koncentraci na vodu nikdy neopomíjel ani ty ostatní oblasti života.
Během dlouholeté práce se sebranými spisy a originálními texty ze Schaubergerova archívu mne jako vydavatele této knihy – a jako vnuka V. Schaubergera- nejvíce fascinovalo, že se můj dědeček nikdy nenechal zmýlit. Vždy zůstal věrný svým názorům a neúnavně bojoval o lepší pochopení přírody. Až do své smrti se cítil povinován ctít volební heslo rodiny Schaubergerů: „Fidus in silvis silentibus“- „Věrni mlčenlivým lesům“.
Počátku této knihy vládne vodní bytost, jíž si přírodovědec Viktor Schauberger vážil ze všech nejvíce a jež jej nejvíce inspirovala – pstruh. Z pozorování této ryby odvodil mnohé ze svých znalostí o vodě jako médiu. Proto píše tak často o tomto neokázalém obyvateli alpských potoků, říček a jezer.
Každému, kdo pozoroval tato svěží stvoření ve svém chladném živlu – poblíž pramene – je známo, že pstruzi dokážou stát bez pohnutí v hučící horské bystřině a když pak hrozí nebezpečí, jako by někdo napjal jakousi tětivu a oni zmizí bleskurychle proti proudu.
Je však pozoruhodné, že si až dosud nikdo nedal tu práci, aby prostudoval ten tajuplný motor, který pstruhovi umožňuje tak bez námahy překonávat nejen svou vlastní hmotnost, nýbrž i sílu rychle proudící horské vody v bystřině.
Naprostou záhadou však zůstává tato motorická síla stroje pstružího pohybu v okamžiku, kdy tyto ryby v období tření za úplňkových nocí – jako náměsíčné – překonávají proti proudu vysoké a bouřlivé vodopády, jichž jsou v horských tocích celé tucty.
Viktor Schauberger, nezkrotný mistr, se doslova šoulal kolem řešení tajemství pohonné a vztlakové pstruží jednotky. Přitom se dostal na stopu povaze vody.
Již po celé generace byli mužští předkové Viktora Schaubergera myslivci a hajnými. Jeho otec chtěl, aby Viktor, jenž se narodil 30. června 1885, společně se svými bratry vystudoval vyšší odbornou školu a aby pak vykročil na životní dráhu akademika. Mladík si však prosadil svou a stal se rovněž hajným. Pokud sahaly jeho vzpomínky, jeho největší láska patřila vždy přírodě – a především lesu a vodě.
Ve studni před hájovnou, v níž jsem poprvé zahlédl světlo světa, chovali mí předkové pstruhy, které nikdy nekrmili, protože pstruzi získávali svou vysoce kvalitní potravu z křišťálově čisté černé vody, jež přitékala dřevěným korýtkem do této rybí líhně se zcela konkrétním zakřivením. Pro mne, pro věčně hladového synka z hájovny, byl tento zákaz krmení něčím naprosto nepochopitelným a surovým. Tak často, jak to jen šlo, přicházel jsem ke studni, abych tam politoval ty ubohé pstruhy. Při této činnosti jsem však byl neustále vyrušován. Matka se bála, že spadnu do hluboké studny a utonu v ní. Otec se zase obával, že znečistím energeticky bohatou vodu nebo že do ní dokonce hodín železný hřebík, čímž bych, jak mi otec vysvětlil, zahubil citlivé pstruhy, protože po odeznění její vnitřní životní síly by potrava pro pstruhy zkameněla a proměnila se v pouhý písek. Smál jsem se tomu a proto mi otec připomněl kamenné usazeniny ve vysokohorských studánkách, jež se podobají žlučovým či ledvinovým kaménkům, jež vznikají díky energeticky chudé pitné vodě.
Jedné neděle se konečně naskytla vhodná příležitost, abych mohl nakrmit pstruhy. Otec odešel na nějaký čas na revír a před svým odchodem prohlásil, že se vrátí domů až pozdě večer.
Kolem hájovny se nalézaly záchytné kameny, pod nimiž se ukrývaly dešťovky, potřebné k lovu pstruhů. Těmito záchytnými kameny byly speciálně tvarované kusy původní horniny, které ležely kolmo na přímém slunci, aby se silně rozehřály, čímž se pak pod těmito shora zahřátými kameny sbírala chladná voda, kterou dešťovky tak milují, protože se v příjemném chládku dobře cítí a proto jsou do těchto míst přitahovány z velké dálky jako červotoči pod kůru stromů.
Pokud otec potřeboval návnadu na ryby, pozvedl pouze tyto kameny a ušetřil si tím dlouhé a namáhavé rytí. To byl pro mne samozřejmě důvod překročení hned dvou zákazů. Zvedl jsem tedy jeden záchytný kámen a sebral několik žížal, pak jsem kameny samozřejmě vrátil do původní polohy. Pak jsem pospíchal ke studni...
...Když jsem hleděl tak soustředěně a bezradně do vody, všimla si mne matka. Co nejrychleji mne hnala od studny. Nechtěl jsem ji samozřejmě poslechnout a tak mne prostě popadla a řvoucího mne odnesla domů. Matka mi pohrozila, že mne Ahnl a Ähnle stáhnou do studny. Pochybovačně jsem hleděl na svou matku, když mi vysvětlovala následující příběh:
Všichni zesnulí lidé se s pramenitou vodou vracejí zpátky na Zem a když se nad tuto vodu nahýbají malí chlapci, stáhnou je příbuzní k sobě do vody, kde pak samozřejmě utonou.
„Až jednou vyrosteš a já už tady nebudu,“ řekla mi má matka, „a v životě se ti povede zle, zajdi k vodě, v níž mne můžeš spatřit a pak ti budu umět pomoci.“
Mnohdy jsem se ve svém životě zastavil u vody a zamýšlel jsem se nad slovy své dávno zesnulé matky. Zdálo se, že všichni zesnulí jsou prostřednictvím pramenité vody zpět na Zemi; a i když jsem svou matku již nikdy více nespatřil, přesto jsem míval pocit, jako by stála někde blízko mne. Tak se voda stala mým nejdůvěrnějším přítelem a díky dalšímu prožitku i mým podivuhodným osudem.
… To, že se vynořily špalky (těžké bukové) a stály kolmo ve vodě, to pro mne nebylo nic nového. Každý horský dřevař zná toto vynoření řeziva při velkém chladu a jeho ponoření, jakmile teplota opět stoupne. Co však nyní přišlo, z toho jsem užasl. Na dně stojaté vody se nacházelo několik oválných kamenů o velikosti hlavy. Po západu Slunce se ještě poněkud ochladilo a oválné kameny náhle začaly s toutéž hrou, jakou předtím hrály těžké a nasáklé bukové špalky. Opět to vzájemné pošťuchování, přibližování se a vzájemné odstrkávání kamenů, ležících na dně tůně.
Nechtěl jsem věřit vlastním očím, když se vzpřímil jeden z největších kamenů a v příštím okamžiku se vyhoupl na hladinu, obklopil se rovněž ledovou hřívou a pohyboval se na hladině společně se stojícími bukovými špalky. Brzy nato se objevil druhý kámen, pak třetí a po několika minutách již na dně neležel ani jeden kámen, všechny plavaly na zrcadlově klidné vodní hladině a vysmívaly se tím Archimédovu zákonu.
Můj otec dodával statisíce metrů bukového dříví (po vodě), přičemž tuto práci prováděl zpravidla za jasných úplňkových nocí, protože voda byla za slunečního svitu unavená a líná, zatímco v noci a především za svitu měsíce byla čerstvá a čiperná, takže dokázala unést bukové a jedlové kmeny, které jsou těžší než voda. Dobrý Archimédes si mnohých souvislostí nevšiml a již tehdy jsem ke starému Řekovi začínal pomalu ztrácet důvěru. Později jsem si ujasnil, že se mýlili i starý Isaac Newton, ctihodný Mayer se svým zákonem zachování energie a mýlili se i botanici se svým heliotropním zákonem (tendencí některých organismů vyhledávat sluneční svit, otáčet se za světlem.)
...Když mě pak začal starší kolega zasvěcovat do mého revíru (Schaumburg-Lippe u Steyrlingu v jižní části Horního Rakouska), začal se můj sen stávat tak krásnou skutečností, jakou jsem si ani v duchu nedokázal představit. Po celé dny a někdy i noci jsem se sám procházel lesem, abych tam vykonával službu myslivce a hajného. Tato činnost se mi jevila jako to nejkrásnější, co na tomto světě vůbec může být – a nezáleželo na tom, zda bylo pěkně, zda byla zima či zda pršelo.
...Náhle mi blesklo hlavou: Jak dokáže had plavat přímo jako střela, aniž by měl ploutve? Vzal jsem do ruky lovecký dalekohled, který jsem měl na krku, a pozoroval jsem jedinečné pohyby plovoucího hada v křišťálově čisté vodě. Pak had dosáhl druhého břehu, k němuž se vydal, a navzdory kluzké skále na něj bez větší námahy vylezl. A hned nato zmizel.
Chvíli jsem tam stál jako opařený. V duchu jsem si rekapituloval každou změnu pohybu hadího těla, vlnícího se jedinečným způsobem pod vodní hladinou. Jednalo se o kombinaci vertikálního a horizontálního vlnění Náhle jsem to pochopil.
Přirozenými regulátory vodních toků a jsou lesy a jezera. Lesy produkují svou půdou, která udržuje chad (pouze přirozené smíšené lesy!) ve svém areálu konstantní pozitivní teplotní spád a v jeho důsledku vytváří rezervoáry spodní vody, jež brzdí odvod dešťových srážek. Chladné prameny, jež prýští z těchto rezervoárů spodní vody, zásobují chladnou vodou celé povodí, ochlazují jeho vodní masu a brání tím předčasnému odpařování vody cestou po proudu.
Je tím pozdržen i koloběh vody – její přechod ze země a jejího povrchu do atmosféry – a je prostorově protažen do větší dálky.
Rychlým odváděním vody po zemském povrchu (regulací vodního proudu) jsme dostávali velké vodní masy rychle zpět do atmosféry, čímž jsme vyvolali zvýšené množství srážek (přívalové deště) a vysoké vody (povodně) a kromě toho jsme zbavili vodu jejího hlavního účelu,jímž je pronikání do půdy.
Na horských pastvinách, kde dříve nebyl žádný problém, zda se na louce pase o sto kusů hovězího dobytka více či méně, perou se dnes chovatelé skotu o krmivo, které spotřebuje jeden kus. Dříve téměř nevyčerpatelné pastviny dnes najednou nestačí ani pro zlomek dřívějších stád.
Tento úbytek plodnosti půdy má svou příčinu jen a pouze ve zmíněné a známé skutečnosti, že klesla hladina spodní vody a že i nadále klesá. Půda, má-li poskytovat dobrý výnos, musí neustále získávat látky, které potřebují rostliny ke svému růstu. Zprostředkovatelem a nositelem těchto látek je však spodní voda, která neustále vynáší ve svém vnitřním koloběhu čerstvé výživné soli z nitra země na povrch. Pokud klesá hladina spodní vody, ustává i přísun živin přirozenou cestou. Umělé přihnojování a dvojnásobná píle mohou nahradit přirozený přísun živin jen částečně. Přirozené plodnosti a rozmnožovacích schopností nelze také dosáhnout používáním zahnívajících hnojiv, jež v sobě nesou zárodek rozkladu, a stejně tak není možné pomocí umělých hnojiv, jež v ohni ztratily všechen tuk a všechny živiny. Srážky, přicházející z atmosféry, představují pouze jakési zvlhčení. Živiny pro vegetaci v nich obsaženy nejsou. Samotná příroda není zodpovědná za trvalé vysýchání zemského povrchu, jež je důsledkem poklesu hladiny spodní vody. Zdá se, že to spíše probíhalo lidským přičiněním a že se to táhne po celou historii lidstva - i když nevědomky – že voda trvale klesá a s ní klesají i přírodní živiny.
Rabování lesů po první světové válce způsobilo vysychání horských pramenů a zpustnutí vysokohorských pastvin, což je dnes již nesporné.
Také ledovce se pomalu zmenšují. A kamzíci , kteří již ve vysokých polohách nenalézají díky značnému odlesnění nížin léčivé byliny, obsahující éterické oleje, začínají trpět prašivinou.
V solné komoře v oblasti Salzkammergut se nacházel vysoko v horách a uprostřed srázu jeden pramen. Podle názoru pastýřů a hajných byl tento pramen jedovatý. Byl označen jako mrtvá voda a ohrazen, aby se k němu nemohl dostat dobytek.
„Když se z tohoto pramene napijete, píchne vás na plicích a do tří dnů vás šest myslivců ponese do hrobu. Nechoďte k němu příliš blízko, neboť již pouhý dech tohoto pramene dokáže usmrtit člověka i dobytče“ Tak pravil starý nadlesní a pokusil se mne odtáhnout od pramene. Dosáhl však tím pouze pravého opaku – probudil ve mně značný zájem. Horský pes barvíř, který pak náhle v nestřeženém okamžiku stanul u pramene a lačně se z něj napil mrtvé vody. Celou hodinu jsme pozorovali chování tohoto psa, nevykazoval však ani ty nejmenší náznaky, že by chtěl pojít. Spíše se zdálo, že má ještě větší žízeň a tak jsem mu nakonec ustoupil a uvolnil jsem mu obojek. Mohl se napít do sytosti. Kolem pramene jsme nalezli stopy kamzíků. Pramen byl obklopen vzácnými vysokohorskými bylinami, které po průchodu zanechávaly na mých botách olejovité skvrny, jež byly ostatně k vidění i na okrajích hladiny křišťálově čisté studánky.
Obzvlášť nápadné bylo krvavě červené zbarvení alpských růží, které obklopovaly pramen jako krvavě rudý koberec. Jejich lístky byly jako posypány zlatým prachem, který připomínal pod zvětšovacím sklem drobné šupinky. Ty šupinky bezpochyby obsahovaly kov.
Konečně jsem se té vody napil i já sám. Nejprve jsem si dal jeden opatrný doušek a pak jsem žíznivě pil dlouhými doušky. Zpočátku jsem ovšem pocítil jisté opojení, které však záhy vystřídalo nápadné osvěžení.
Tato voda nezamrzala ani v těch nejtužších mrazech, jež nezřídka dosahovaly až mínus 30°C. Staří lovci využívali takových pramenů k pokládání pastí na lišku, které pak přikryli a zastínili mechem. Železa pak nikdy nezamrzla a návnada zůstávala měkká a bez zápachu. Čím chladnější byla venkovní teplota, tím teplejší byla voda. Při mínus 30°C stoupala teplota vody až na plus 10°C, zatímco ve výjimečně horkých letních dnech teplota vody klesala, až se přiblížila anomálnímu bodu plus 4°C.
Popisovaná příhoda se odehrála těsně před 1. světovou válkou. Během války vznikl asi o 600 až 800 metrů níže rozsáhlý polom. Již následujícího roku začal pramen vysychat. Nápadné bylo úplné vymizení olejového povlaku. Voda začala být zvětralá a nejprve zmizely z jejího okolí léčivé byliny. Později zmizela i krátká ostřice, kterou kamzíci tak milují.
Náhle přišel do této oblasti, jež zůstávala dlouho ušetřena, mor, kterému postupně padli za oběť všichni kamzíci. Pokud se ještě udržely řídké kolonie kamzíků, vždy to bylo v bezprostředním okolí podobných pramenů. Ty je udržovaly při životě, když v jejich blízkosti či v nižší oblasti probíhalo mýcení.
Systematicky prováděným pozorováním jsem se tedy dopracoval k poznání, že voda nedokáže vzlínat vzhůru a její vnitřní napětí se neprojeví, když z ní začnou vypadávat těžké kovy, protože půda díky příliš rozsáhlému mýcení ztratí své napětí. Na prosvětlených a ohřátých mýtinách již nemohou růst léčivé byliny, obsahující kovy (fytominerály). Kamzíci již nemohou obnovovat svou krev, která udržuje nezbytné vnitřní napětí těchto vysokohorských zvířat. Těmito nepřímými projevy ztráty napětí nedokáže již zvíře obnovovat svou izolační kůži a následkem jsou rakovinné rozkladné a hnilobné procesy.
Voda si může udržet své vnitřní energie jen a jen díky pohraniční vrstvičce a jen díky ní dokáže vystoupit do takové výšky, že je připravena k plnohodnotnému výronu. Taková voda může být přiváděna do těla jen velmi obezřetně. Jinak proběhnou takové energetické kompenzace, že se zdá, jako by v této vysoce hodnotné vodě byl do slova a do písmene obsažen jed.
Pokud historie sahá, dá se vysledovat, že kdokoli se zabýval odhalováním tajemství vody, byl co nejrozhořčeněji potírán. Veškeré náznaky, jež objevujeme ve starých spisech a jež nám poskytují informace o povaze vody, jsou hned z následujícího vydání odstraněny.
Uchovávání tajemství vody je také prostředkem, jak získat peníze a jak si zajistit úroky. Úrok kvete pouze v nedostatkovém hospodářství. Jakmile bude problém s vodou vyřešen a jakmile bude možno vyrobit jakékoliv množství vody o požadované kvalitě na libovolném místě na světě, pak budeme schopni opět zúrodnit nedozírné plochy pouště, kupní cena potravin a hned nato i kupní cena strojní práce klesne na takové minimum, že se již nevyplatí s nimi spekulovat.
Uchovávání tajemství vody je proto tím největším kapitálem všech kapitálů a z toho důvodu je jakýkoliv pokus o jeho poodhalení hned v zárodku tvrdě a bezohledně udupán.
Odhalením tajemství vody bude konec veškerým spekulacím a vypočítavým záměrům s jejími plody, k nimž patří válka, zášť, závist, nesnášenlivost, a kastovnictví každého druhu a v každé podobě. Důkladné a úplné prozkoumání vody tedy znamená v nejdoslovnějším slova smyslu konec monopolů, konec jakéhokoliv ovládání.
Různé známky svědčí o tom, že již existovali lidé, kteří byli na stopě vznikání vody. Jak známo, staří Římané používali k umělému tvoření vody slámu nebo rohože z podobného materiálu. V oněch dobách dosahovala římská kultura největšího rozkvětu. Její pokles začal v okamžiku, kdy se ve městech začaly budovat vodní rezervoáry, lázně a takzvané akvadukty, jejichž prostřednictvím Římané zásobovali svá města vodou. Když se začaly upravovat přírodní vodní zdroje a když začala samotná voda přicházet nepřirozeným vedením o svou vnitřní životní sílu.
Znovu tedy stojíme před tajuplnou prasílou každé formy pohybu a každého tvůrčího pohybu, jež má svůj původ ve vodě. V prastarých časech byla „krev Země“ nebo také ta obyčejná voda uznávána jako zprostředkovatel života.
Když položíme tvrdý a kompaktní křemen na prudké Slunce, vznikne pod touto překážkou o to více vlhkosti, čím tvrdší je kámen a čím ušlechtilejší kovy jsou v tomto minerálu obsaženy v tom nejjemnějším dávkování.
Tyto stopové prvky jsou základem stavby vody a v širším slova smyslu i základem stavby krve a mízy v těch nejrozmanitějších organismech, k nimž se počítají i minerály a kovy.
Od těchto pozorování, jež probíhala desítky let, přes poznatky, dosahované i skrze vysloveně neúspěšné pokusy, až k umělému strojnímu vodnímu prameni, dedla dlouhá a trnitá cesta. Touto cestou jsem musel projít, abych dokázal vodu uměle stvořit z říše vzduchu v jakémkoliv množství a v jakékoliv požadované kvalitě.
Žádné vodovodní potrubí nebude již nadále zapotřebí k tomu, abychom si uprostřed oceánu mořské vody či písečné pouště náležitě vyrobili tu nejušlechtilejší vodu.
Dobrá voda – dobrý život. Špatná voda – špatný život. Žádná voda – žádný život.
------------------------
Kdo má zájem o víc, najde to tady:
http://www.rexresearch.com/schaub/schaub.htm
http://free-energy.webpark.cz/SCHAUBERGER/ARTICLE.HTM
Spoustu kolem technických věcí a patentů
tady:
http://www.frank.germano.com/
... a úplně všechno na čtení na tak 2 roky tu:
http://www.pdf-search-engine.com/viktor ... pdf-1.html
The hardest part of being a teacher is not teaching what I know but knowing what not to teach.
-----------------------------------------------------
... A. ... 
) ...... (by Anri, reakce na ilemův podpis 
) ... 
Ale je to silný příběh.
