Sokratýsku,
dělám pro Tebe opravdu, co je v mých chabých silách. Abych Ti nerozvrtával tu Tvoji KH (už vím, že to není ten Karel Heřman František, co ho v Praze popravili, ale Kvartounová Hypoteóza), tak jsem dal dohromady ten svůj modýlek. Do toho můžeme šťouchat a kopat dle libosti, a až s tím budeme hotovi, tak se podíváme, jak moc se ještě té Tvojí KH podobá. Zatím se Ti ten modýlek snažím vysvětlit co nejjednodušeji, ale Ty jako bys se mi nějak cukal a vzpouzel, jako že to takhle nechceš. Když budeš trvat na tom, že místo každé síly a její interakce chceš mít vždycky nějaký kusanec hmoty, tak to bude sice ten samý modýlek, protože vono by to šlo i tak, ale uvědom si, že v tom případě by tam museli poletovat rozliční kvarci a jim podobná zvěrstva, že těch částic bude muset být něúrekom a nejspíš donde i na barevný a voňavo smradlavý zvěřinec. Mě ta představa děsí určitě víc než Tebe, navíc bych si musel vymýšlet ty částice, do kterých bych to mohl „přeložit“, a nebo si někde najít ty fyzicema vydumané a zjišťovat, která z nich mi kam pasuje. Ne, to vode mně nemůžeš chtít ani Ty! Prostě to budeš číst tak, jak já to napíšu, a budeš se holt snažit to pochopit. A že mám pro Tebe slabost, tak k tomu můžeš po libosti připodotýkat. Taky tajně doufám, že Tvému bystrozraku neušlo, že ty globule jsou poslední, nebo nanejvýš předposlední „matrjoška“.
A teď již vzhůru dolů mezi kvartouny, dnes máme docela žertovný úkol, a to přesouvat částice bez jejich pohybu. Klidně by se dalo říci, že nám jde o to aby se pohybovaly – nepohybovaly, čili další úkol pro „chytrou horákyni“.
Apropos, taková kontrolní otázka pro Sokratea – šlo by považovat rázovité malebné postavy tu i onde krášlící rozervaná úbočí masívu Jesenických velehor za horáky?
Excentrické globule se v singlonu mohou pohybovat bez tření, jsou pružné a mají mimo hranice singlonu charakter pole, avšak v singlonu jsou „hmotové“ a to čím blíž ke svému středu, tím více (až nejvíce). Předpokládám, že pro ně není žádný problém kmitat do stran nebo radiálně, ba i šejdrem, případně opisovat větší či menší kroužky. Rychlost jejich kmitů by měla určovat vnitřní čas singlonu a předpokládám, že při větší excitaci vnějšího pole se současnou deformací jeho vnitřní globule se rychlost kmitů při tomtéž vybuzení bude snižovat, čili že se zpomalí i vnitřní (vlastní) čas singlonu.
Pod excitací si nepředstavuji jenom „natahování“ silového pole směrem od singlonu se současným deformováním globule o vnější stěnu singlonu, ale také zatlačování pole směrem do singlonu s natlačováním jeho globule na globuli středovou. Pokud taková „tlaková“ excitace nesměřuje přímo do středu singlonu, bude pouze více či méně přesouvat globuli dotyčného pole na jinou radiálu a odklánět směr jeho působení jiným směrem. Ať tak či onak, veškeré volné síly se snaží nějakým způsobem docílit svého vyrovnání – rovnováhy nebo saturace.
„Cestování“ částic:
Sokrateus: vakant částice se na okamžik z vnitřní strany 1. slupky spojí s nejvíce excitovaným kvartonem, tedy jakoby s ním zmizí ve vakuu a vzápětí se na druhé straně toho kvartonu (kvintonu) objeví nový vakant.
Tohle je celkem snadno pochopitelné a dokonce i představitelné, ale i v tom jsem našel jakýsi „drh“. Hlavně v tom, že by měl vakant někam „přeskakovat“, byť by to bylo „jenom vedle“. Po pravdě řečeno, ony by to ty moje cibulky dost dobře dělat ani nemohly, protože tam na taková alotria nemají místo. A taky se mi nezdá, že by byl kvarton nějak zvlášť nadšen tím, že z něj má být na okamžik kvinton, i když k tomu by ho přece jen nějaká ta excitace donutit snad mohla. Děj samotný nijak nepopírám, ovšem jeho průběh podle mé představy se mi zdá přece jen jednodušší, hlavně díky tomu, že nedochází k pohybu ničeho hmotného, ale přesouvá se pouze „polní“ - ne to zní příliš blbě, raději „silová část“ částice, tedy vliv jejích silových polí. Mělo by to fungovat tak, že vnějším vlivem se zvýší působení silových polí částice některým směrem. V tomto směru tedy částice začne působit na nejbližší singlon potřebných vlastností, který „není vidět“, protože je vázán do kvartonu s třemi jinými singlony. Excitace začne oslabovat vazební sílu dotyčného singlonu tím, že k sobě táhne jeho globuli či gobule vazebních polí. Jakmile překoná sílu jeho vazby, přetáhne směr jeho vazebních polí na sebe a spojí se s ním a současně i s „jeho“ dvěma dalšími singlony do nového kvartonu. Současně tím ovšem uvolní z původního kvartonu singlon stejného typu, který zbavil jeho vazeb, neboli prostě a sprostě mu je „právem silnějšího“ sebral. V tomto modelu zůstávají singlony na svých místech, a k jejich „průchodu“ přes kvarton dochází tak, že se vlastně přesouvá kvarton proti směru pohybu procházejícího singlonu, takže se přesouvají jenom pole a excitace. Pochopitelně se stejným způsobem přesouvají i duony, ale to by se mi vysvětlovalo skoro tak obtížně, jako by se to dalo chápat. Nevím jak komu, ale mě to připadá docela pěkně vykutálené, a celkem ani ne zas až tak moc složité.
Singlony ani duony nenutím nikam skákat, nemusejí se pootáčet, a není nutné ani jejich vydouvání a splaskávání – mám pocit, že jakékoli skotačení hmotných částic musí být nutně spojeno s třením a ztrátami. Skotačení nehmotných silových polí mi naopak připadá naprosto bezztrátové, takže nehrozí konec vesmíru jeho „zastavením“ při vyčerpání jeho energie.
Slíbil jsem, že ještě dopovím, jak je to s tím „cezením“ fotonu dvěma dírami najednou. Pokud se někomu podařilo aspoň částečně pochopit z mého nesouvislého blábolení, jak se vlastně „pohybují“ částice, tak je mu jasné, že se přesouvají pouze působení silových polí, která vlastně jenom přeskakují po nehybných singlonech, ze kterých svým „oplodněním či znásilněním“ vlastně dělají tutéž částici vždy o kus dál. Dalo by se říci, že když dorazí částice těsně před dvojštěrbinu, tak je to hmotný vakant společně se silovými poli. Silová pole projdou bez potíží dvojštěrbinou, pochopitelně způsobem vlastním pouze silovým polím, takže před dvojštěrbinou zanechají osiřelé singlony, které se spojí opět v kvartony, kterými byli před tím, než přitransportovali onu částici. Za dvojštěrbinou si prošlá silová pole vyrvou z tam nic netušících kvartonů singlony, jejichž zmermomocněním z nich vytvoří právě částici, která jakoby prošla dvojštěrbinou. Při tomto způsobu „průchodu“ není potřeba, aby procházela „půlitelná“ částice, protože tímhle způsobem může projít cokoli čímkoli.
To pochopitelně vyvolává otázky o průchodnosti různých prostředí. Proč dejme tomu světlo některými materiály proniká a jinými ne. Předpokládám, že by to mohlo záviset na způsobu a míře excitace kvartonů, které v atomech tvoří „to prázdno mezi jádrem a elektrony“. Méně excitované kvartony jsou schopné fotony „přetransportovat“, ty více excitované na to již zřejmě nemají „volnou kapacitu“.
Další věc, ke které jsem se slíbil vrátit, je sladkokyselý nálev kolem těch mých přiblblých cibulek. Osobně mám pocit, že nějak bezpodmínečně naprosto nutný tam není a ty cibulky tam mohou být klidně napresované jak sardinky, tedy dotýkat se navzájem rovnými ploškami. To sice může být, ale zdá se mi to tak ošklivé, že se raději smířím s tím nálevem. Ostatně stejně jako Sokrateus se domnívám, že by tam mělo být ještě alespoň jedno „nižší podlaží“. Po citátu se dokonce i přiznám k tomu, čím bych ho tam chtěl zaúkolovat.
Sokrateus: Vezmeme-li v potaz rychlosti šíření pro různá prostředí, tak jestli pro atomové a molekulární to dělá řádově stovky až tisíce m/s, v případě kvartonů už třistamiliónů m/s, tak prostou aproximací této řady nám pro subkvartonové prostředí vycházejí hodnoty šíření na stamiliardy m/s.
Je prokázané, že informace typu „myšlenka“ se pohybují o několik řádů vyšší rychlostí, než světlo. Takže ta Sokrateem předpokládaná korespondenční rychlost subkvartonového prostředí tomu celkem vyhovuje. Navíc je prokázáno takzvané Informační Pole, pro které by ten nálev mohl být vhodným „fyzickým“ prostředím s dostatečnou kapacitou pro způsob záznamu informací na holografickém principu, který je již také prokázán.
Jak to tak vypadá, tak už je to celkem všechno, takže nám zbývá jenom závěrečná rekapitulace a vyřízení případných reklamací
Zdravím - poota
. Všechny ty interakce probíhají hezky: v mjestě z ručky do ručky. Já nevím. Vymysli tedy nějaké krátkodosahové reziduální síly, mezi protoely. Možná to bude dobrá myšlenka. Mohla by se v tom skrývat prapodstata antipodity. Něco co pudí ty antipody k sobě. Ale mám pocit, že původ antipodity vězí v prostředí o jedno fyzikální patro níž se spolu rácháme. Nevím. Lovu zdar. Chozéé 
! Fundament kvartonovky 
Pro Sokratea: 
