Psychické příčiny nemocí a jejich odstraňování.

[laik]

Na serveru doktorka.cz sem četl že tato léčba se u nás provádí a berou si myslím něco kolem 2500-3000.-za jednu dávku ,byly tam i odkazy na terapeuty......celkem mě to zaujalo ,né že bych byl na něčem závyslej ,ale ten stav muže být zajímavej ,možná bych to přirovnal k léčbě hypnotickou regresí a pod. ,kdy si člověk sám uvědomí tu správnou cestu.....

[Slavek Krepelka]

Nazdar Laiku, +1

Trefil jses do černého. Početl jsem tenkrát co jsem na to vyšt'oural ze zpráv psychiatrů, kteří to testovali a o tohle přesně jde. Reakce závisely vyloženě na minulosti, a to celé minulosti. Výsledky naprosto pozoruhodné.

Ahoj, Slávek.

[laik]

Zdravím
dík Slávku
Musím říct že pokud má člověk dobrej duvod ,třeba lépe si vzpomenout na minulost kterou má v mysli někde hodně hluboko zasunutou ,z duvodu nějakých traumat a mozek to tam umyslně ukryl,a pokud není po ruce zrovna nějaký regrestní terapeut či etikoterapeut a pod. tak trocha "drog" není na škodu.....já si třeba po užití konopí ,pokud jsu ve vhodném prostředí sám a v klidu ,dovedu vzpomenout na věci o kterých už ani nevím že sem prožil....mám vlivem traumat (násilné přeučování na praváka ve školce) v paměti "smazanou" dobu života od 3do7let...a na některý uryvky si jsu v tomto stavu schopen vzpomenout....taky to přichází jako záblesky či ukázky dipozitvů......stejný učinky má i přiměřená dávka lysohlávek či muchomurky červené....!!!!!POZOR TOTO NENÍ NÁVOD ,NEZKOUŠEJTE !!!!!!!!
V dřívějších dobách sem trošku experimentoval ale pouze a jen z přírodními látkami....
Dnes už bych možná spíš zkusil toho etikoterapeuta.....

Ale u čem sem chtěl puvodně psat...
Trochu pozoruju lidi a věci kolem sebe......mám jeden poznatek přímo od sebe.....
pokud máme nějakej čas doma drobný neshody z manželkou ,dcera pak dostane nejdřív bolení uší (jako by to už nechtěla poslouchat) a pak onemocni (asi aby na sebe upozornila ,a my o ní pečovali)........
stalo se to takhle co pozoruju už dvakrát....
Následně max. během dne postupně stihnou stejný příznaky i manželku a taky lehne.....
ona totiž hodně těžce snáší když je malá nemocná a radši takhle (ač nevědomky) převede péči o malou na mě....a jelikož i sama lehne tak mám na starost vždy obě zároven?....možná jde i nějaký mateřský propojení mezi matkou a dítětem ,že ju vždy postihne stejnej problém..........ale podle mě by to mělo být naopak,dítě je nemocný ,tak já v žádným případě nemužu onemocnět abych se moh starat.....
teda tak to mám aspon já....taky mě sice následně postihne slabší pruběh nemoci ale jelikož vím že nesmím lehnout tak se udržuji v nouzovém režimu ,(bylinné čaje,MMS,vitamny atd..) abych byl provozuschopnej aspon po dobu co obě leží.....

poznatek ze vzpomínek na dětství....taky sem hodně trpěl na záněty uši ,ale ted spíš věřím tomu že příčina byla to že naši se často hádaly ,kvuli penězum a pod....
Ted se snažím nejít ve stopách svých rodičů......např snažím se chovat dle "čtyř dohod" a hlavně dceru se pokoušet vychovávat jinak...je to ale hodně náročnější.......ono je totiž lehčí dítě zřezat a tak násilím vést k tomu aby nás poslouchalo a my tím pádem měli klid a z pohledu okolí mít pěkně poslušný děti ,než se to snažit nějak vysvětlit a formou třeby hry docílit toho aby tu určitou věc udělalo.....to je fakt hokna....
A ty "čtyři dohody"......kdo ví o čem je řeč.......zjištuju že se postupně "vzdaluju"od běžných lidí....nemám si s nimi moc co říct......že moc vyčnívám a v jejich pohledu su nenormální.....ale takový pocity asi máte většinou všichni tady že?..

tééda to sem se ale rozepsal....se omlouvám....
a přeju hezkej den.....

[jarda ovčák]

Čtyři dohody, láska vztahy přátelství...... muchomůrky červený....předělání praváka...
Myslím, že drtivá většina lidiček na tomto foru jsou nějak divně křáplí, jináč by seděli v hospodě a camrali opileckou latinu se svými spolubojovníky.....A to je moc dobře.
S děckama a výchovou to je složitý.... Společnost si žádá obecně způsobilého jedince ostrouhaného do tvaru obecného občana respektujícího všechny společenská dogmata a pravidla či zákony.
Výchova dětí NERESPEKTUJE přirozenou osobnost jedince , pouze konstatuje nějaké zvratky o nevychovanosti či nezačlenitelnosti do kolektivu. Když šel klouček do školky, moja ženská byla nešťastná, že jí kantorky vyčítají, že je jinej, svůj, že se nechce začlenit do kolektivu a tak vůbec, že si nechce hrát na papipacipacičky.... no bodejť, když klouček už řídil traktor, čtyřkolku a střílel z krátké vzduchovky, jezdil na poníkovi...
Moja z toho byla nešťastná, že kantorky tvrdí, že je jinej, tvrdohlavej a nechce se včlenit do kolektivu....
Každej boží den ty kantorky mrchtaly, co všechno je na něm špatnýho....
Nakonec jsem je já, jako mírotvůrce musel naštívit tajně ve školce a každé z nich nacpat do hrsti pár kouzelných papírků konvertibilní měny....
Šlehnutím kouzelného proutku na kloučka nebyla jediná stížnost, byl kantorkama chválenej a v našem domově i srdcích se rozhostil neuvěřitelnej mír a klid, i když se klouček nemusel nikterak znásilňovat.
Totiž, mám za souseda špičkovýho dětskýho psychologa a u cigaretky jsme mnohokrát probírali to dětské znásilňování.... pokecal s kloučkem a řekl jediné: nesahat, nechat růst.

[1220]

konec léta přeju Jardo,
Je to tak, každý semeno stromu ví jak bude strom po zasazení / třeba větrem / vypadat.Proč by se dítě mělo ohýbat ? Proč by mělo nevědět samo od sebe, když většinou ví .........
Tady šlo o to, že není kolektiv jako kolektiv. Normální dítě v zdegenerovaném kolektivu může mít smůlu......
Naštěstí už jsou světlé vyjímky- tuším La dával pěknou věc , jmenovalo se to Ruská škola, kde se děti staraly celkem dost samy o sebe a ti starší žili s nimi jako velcí kámoši ....... až do maturity . Kde je škola taková tam je to pak suprový....
Zdarec.
K.

[jarda ovčák]

Myslím si, že jsme díky laikovi dotkli několika žhavých témat.....
K těm čtyrem dohodám.... nic lepšího neznám, teda co bylo přeloženo do češtiny.
k mochomůrkám... můj skvělý kamarád, co na sibiři žil s dcerou šamana pár let každoročně dvakrát za rok zaleze do lesa, nacpe se tam muchomůrkou červenou a v sedě opřen o strom balancuje na hraně nože.... zatím se vždy zhoupl na správný břeh řeky.....prý debatuje se smrťákem.NEDĚLEJTE TO..
Nu a výchova dětí... náš úhel pohledu.... ale taky je úhel pohledu kantorů... obzvláště druhý stupeň základky a další následné ročníky jsou zcela mimořádné pro učitele... Mému kamarádovi se zhroutila žena, páč jí pubescenti vyhrožovali....
Vyřešili jsme to zcela brilantně, i když protizákoně.... to mne však vůbec neirituje. Účel světí prostředky.....
Jak vidno, výchova zcela evidentně může způsobit morální abort osobnosti.
Já bych kantora dělal výhradně s tlustým metrovým kabelem v ruce.
Ovšem co se týká těch maličkých neposkvrněných bytostí, co vidí anděly a spoustu jiných věcí, co se naučili komunikovat v lůně matky bez mluvení a vnímají víc, než jsme ochotni připustit.... tam mám jasno....
Já vím, je to trošku schíza, ale já to tak cítím.

[martin11]

..Laik napsal...
...A ty "čtyři dohody"......kdo ví o čem je řeč.......zjištuju že se postupně "vzdaluju"od běžných lidí....nemám si s nimi moc co říct......že moc vyčnívám a v jejich pohledu su nenormální.....ale takový pocity asi máte většinou všichni tady že?..

...nikde jsem se o tom nezmínil, měl jsem dojem, že se neumím přizpůsobit...
...vesnická hospoda....borec, jehož nejvyšší vzdělání je řidičák na traktor je v hospodě King...chodil tam už jeho táta...i dědek...a všichni byli takoví....je mi ho líto....měl syna....ten šel z diskotéky a tragicky zahynul....
já do tý hospody přestal chodit...kvuli tomuhle ...jinak docela hodnýmu klukovi...no klukovi...je mu 55 .../ mě 60/.
mimo piva v tý hospodě nic nebylo....Hospodské přátelství se nějak nepočítá.....tam jsou kamarádi všichni...a po pár pivech uměj všichni řídit zeměkouli....
....a jak píše Laik.....v malých sídlech se lidi hodnotěj právě podle počtu vypitejch piv...na veřejnosti....je to neuvěřitelnej úpadek....a mám pocit, že zbytek obyvatel naší vesnice čučí na telku....naštěstí mám 2 sousedy, kteří tomuto tlaku odolávají....alespoň tak....
....ono totiž ....v takovém sídle ...vesnici...to je jako ponorková nemoc....stejně v paneláku, nebo těch sídlištích naležato....
...takže ...jak píše jarda zde....nás pár tady na Foru ...je v podstatě drobné stádečko vymykající se bněžnému standardu....a proto jsem zde rád
...a proto se mě vyhýbají psychické potíže......zdraví martin11

[jarda ovčák]

Čtyři dohody jsou esencí moudrosti Toltéků, známých po celém jižním Mexiku jako ženy a muži poznání. Jejich
dodržováním můžete nečekaně zrychlit postup na své stezce za poznáním.

První dohoda: Nehřešte slovem. Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

Druhá dohoda: Neberte si nic osobně. Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky. Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

Čtvrtá dohoda: Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku; bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.
Mno, se čtyřma dohodama nemám potíž, enem jak sednu zavolant, hřeším, až se ze mne kouří....tuhle buzerant převlečenej za policajta, támhle týpek, co stojí na brzdě místo na plynu a silničáři, co místo finišéru poslali na silnici bagr....Pak přide ouřada z rostlinolékařské zprávy,a nutí mne kácet hloh, že je nemocnej... asi metr v průměru. Prej pamatoval nějakou mařenu terezii či co.Až ho zkácím, přilítne druhej ouřada z životního prostředí , a že mám zaplatit asi půl miliardy pokutu, že si kácím, co chcu. Pak nenadávejte a nehřešte slovem. Fakt mi to nejde..
Ale, když jsem sám, nebo s mojí paní, jsem úplně v pohodě. Jen ten kontakt s vnějším světem ze mne dělá dlaždiče....Jooo, čtyři dohody, láska vstahy přátelství, a pár dalších...

[jarda ovčák]

Úryvky z knihy Láska, vztahy a přátelství (Toltécká láska), autor Don Miquel Ruiz





Část 1 – Poraněná mysl



Když se muž setká se ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá zase svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vytvořila ona. Takže nyní existuje šest různých představ. Samozřejmě, že jeden druhému lžou, ačkoli si to nemusí uvědomovat. Jejich vztah je založen na strachu a na lžích. Není založen na pravdě, protože ani jeden z nich není schopen vidět skrz všechnu tu mlhu.





Část 2 – Ztráta nevinnosti



Ve své mysli si vytváříme imaginárního soudce. Tento soudce odsuzuje všechno, všechno, co děláme, všechno, co neděláme, všechno, co cítíme, všechno, co necítíme. Neustále se odsuzujeme a neustále odsuzujeme druhé. Samozřejmě že se shledáváme vinnými a musíme se trestat. Druhá část naší mysli, která je odsuzována a má potřebu být trestána, je Oběť. Tato Oběť si říká: „Já chudák. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný. Nejsem dost inteligentní. Proč bych se měl snažit?

Když jsme byly malé děti, nemohli jsme si vybrat, čemu věřit a čemu nevěřit. Existence Soudce a Oběti je založena na všech falešných názorech a přesvědčeních, které jsme si nevybrali. Když jsme se s těmito názory sešli poprvé, byli jsme nevinní. Věřili jsme všemu. Společnost nám vštěpovala svůj systém hodnot. Programovala naši mysl. Toltékové tomuto programu říkají Parazit. Lidská mysl je nemocná, protože se v ní usadil Parazit, který vysává její životní energii a připravuje ji o radost. Tímto Parazitem jsou všechny názory a přesvědčení, kvůli kterým trpíme. Tyto názory jsou tak silné, že když se po letech setkáme s novými myšlenkami a snažíme se činit svá vlastní rozhodnutí, zjistíme, že naše staré názory stále ještě ovládají náš život.

Občas se v nás probudí malé dítě – naše pravé Já, kterému jsou stále dva nebo tři roky. V takových chvílích máme skutečnou radost, že žijeme v přítomném okamžiku, ale něco nás stále strhává zpátky. Něco v našem nitru má pocit, že si nezasloužíme tolik radosti. Jakýsi vnitřní hlas nám říká, že si není správné být šťastný. Všechna vina a všechen emoční jed v našem citovém těle nás stahují zpět do světa dramatu.

Tento Parazit se rozšiřuje jako infekční nemoc. Přechází z našich prarodičů na naše rodiče, z rodičů přechází na nás a z nás na naše děti. Všechny názory, které nám byly v dětství vštěpovány, vštěpujeme svým dětem, stejným způsobem jako bychom cvičili psa. Všichni jsme domestikovaná zvířata a tato domestikace nás vede do pekla našich vlastních představ, kde žijeme v neustálém strachu. Potravou Parazita jsou emoce, které se rodí ze strachu. Dokud se v nás neusadil parazit, radujeme se ze života, hrajeme si a jsme šťastní jako malé děti, ale jakmile nám nasypou všechnu tu špínu do hlavy, přestaneme být šťastní. Učíme se mít vždycky pravdu a odsuzujeme všechny ostatní. Naše potřeba mít pravdu za každou cenu je důsledkem naší snahy zachovat si tvář, kterou prezentujeme světu. Svůj způsob myšlení musíme vnucovat nejen druhým, ale také sami sobě.

Když si toto všechno uvědomíme, není obtížné pochopit, proč lidské vztahy nefungují. Proč nefungují, naše vztahy s rodiči, s dětmi, s přáteli nebo s partnery. Nerozumíme ani sami sobě. Jak je to možné? Protože jsme plní emočního jedu, protože jsme vyrostli s představou dokonalosti, která není pravdivá, která vůbec neexistuje a nám to připadá nespravedlivé.

Už jsme hovořili o tom, jak si vytváříme tuto dokonalou představu o sobě samých, abychom se zalíbili druhým, zatím co oni si vytvářejí svůj vlastní sen, který s námi nemá nic společného. Snažíme se potěšit matku a otce, snažíme se potěšit své učitele, své kněze, své náboženství a snažíme se potěšit Boha. Pravda je však taková, že z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí. Naše představa dokonalosti nám říká, jací bychom měli být, abychom mohli přijímat sami sebe. To je však ta největší lež, protože dokonalý nikdy nebudeme. My si však nedokážeme odpustit, že dokonalí nejsme.

Naše představa dokonalosti mění způsob, jakým sníme. Učíme se popírat a odmítat sami sebe. Nikdy neodpovídáme svým vlastním představám, nikdy nejsme dostatečně dobří, dostatečně čistí nebo dostatečně zdraví. Vždycky existuje něco, co Soudce nedokáže přijmout nebo odpustit. Proto odmítáme své vlastní lidství; proto si nikdy nezasluhujeme být šťastní; proto neustále hledáme někoho, kdo nás bude zneužívat, někoho, kdo nás bude trestat. Díky své vlastní představě dokonalosti zneužíváme sami sebe.

Když se tolik odmítáme, trestáme a odsuzujeme, zdá se nám, že na světě neexistuje láska. Zdá se, že existuje jen trest a utrpení. Peklo má mnoho různých úrovní. Někteří lidé jsou velice hluboko, jiní jsou jen na pokraji, ale všichni žijeme v pekle.

Už nejsme děti, a pokud žijeme v nějakém vztahu, v nějž jsme zneužíváni, pak jen proto, že to přijímáme, protože jsme přesvědčeni, že si to zasloužíme. Existuje určitý stupeň zneužívání, jejž jsme ochotni přijmout, ale nikdo na světě nás nezneužívá víc, než se zneužíváme my sami. Jsme ochotni nechat se zneužívat druhými do té míry, do jaké se zneužíváme sami. Jestliže nás někdo využívá víc, než se zneužíváme sami, snažíme se utéci. Ale dokud nás druhý zneužívá trochu míň, pravděpodobně s ním ještě nějaký čas zůstaneme. Věříme, že si to zasloužíme.

V normálním vztahu v pekle jde obvykle o splacení křivd, jde o vyrovnání. Já vás budu zneužívat tak, jak potřebujete bát zneužíváni, a vy mě budete zneužívat tak, jako potřebuji být zneužíván já. Tak dosáhneme dobré rovnováhy a bude to fungovat. Energie přitahuje stejný druh energie, stejný druh vibrací. Když vám někdo řekne, že žije ve vztahu kde je zneužíván, a vy se ho zeptáte, proč neodejde, pravděpodobně vám nebude schopen odpovědět. Ve skutečnosti v takovém vztahu zůstává proto, že potřebuje být zneužíván, neboť tím trestá sám sebe.

Život nám přináší přesně to, co potřebujeme. V pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat. Lze dokonce říci, že naše utrpení je dar. Otevřeme-li oči a podíváme-li se, co se děje kolem nás, uvědomíme si, že právě to potřebujeme, abychom se zbavili svého jedu, uzdravili své rány, přijali sami sebe a dostali se z pekla.





Část 3 - Muž, který nevěřil v lásku



Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je něco jiného než to, co jsem doposud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu; nepotřebuji aby se o mě starala; nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její způsob myšlením a cítění. Nikdy mě neuvádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.“



Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl tak šťastný, že se nemohl dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.



Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná, která vycházela z její duše. Jakmile muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.



Vezmeme-li své štěstí a dáme ho do rukou partnera/ky, dříve nebo později se rozbije. Dáme-li své štěstí druhému, vždycky nám ho může vzít. Může-li naše štěstí vycházet jen z našeho vlastního nitra a je-li důsledkem naší lásky, pak jsme za něj zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své štěstí, ale přesto, když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať milujeme někoho sebevíc, nikdy nemůžeme být tím, co si druhý přeje.

To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.





Část 4 – Cesta lásky, cesta strachu



Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme, a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to stane, máme pocit, že nám bylo ublíženo – připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme; nic neočekáváme; cokoliv dělám, děláme to proto, že to dělat chceme, také ostatní dělají, to co dělat chtějí. Když neočekáváme, že se něco stane, nevadí nám, že se to nestane. Proto když jsme zamilovaní, nic nás nebolí. Neočekáváme, že člověk koho milujeme, něco udělá, a ani mi nemáme žádné závazky.



Láska je založena na úctě. Strach si ničeho neváží – neváží si ani sám sebe.



Sebelítost pochází z nedostatku úcty.



Láska je bezohledná; nikoho nelituje, ale přesto zná soucit. Strach je plný lítosti; lituje každého. Litujete mě, když si mě nevážíte, když si myslíte, že nejsem dost silný, abych něco dokázal. Láska si lidí váží. Miluji vás; vím, že to dokážete. Vím, že jste dost silní a inteligentní, aby jste se uměli samostatně rozhodovat. Nemusím rozhodovat za vás. Jste toho schopni sami. Jestliže upadnete, podám vám ruku a pomohu vám stát. Řeknu vám: „Dokážeš to, dej se do toho.“ Tomu se říká soucit, a soucit není lítost. Soucit vychází z úcty a lásky, kdežto lítost pochází ze strachu a nedostatku úcty.



Láska je vždycky dobrosrdečná. Strach je nepřátelský. Máme-li strach, jsme plní závazků, plní očekávání, vyhýbáme se zodpovědnosti a litujeme se. Jak se můžeme cítit dobře, když máme takový strach? Máme pocit, že nás každý zneužívá; jsme rozzlobení nebo smutní nebo žárliví nebo opuštění.

Hněv je zamaskovaný strach. Smutek je zamaskovaný strach. Žárlivost je zamaskovaný strach. Se všemi těmito emocemi, které vycházejí ze strachu, můžeme dobrosrdečnost jen předstírat. Nejsme dobrosrdeční, protože se necítíme dobře, protože nejsme šťastní. Jsme-li na cestě lásky, nemáme žádné závazky a žádná očekávání.



Miluji svého partnera/ku bezdůvodně. Miluji ho takového, jaký je, a může si dělat, co chce. Jestliže se mi nelíbí, jaký je, mohu si najít někoho, kdo se mi líbí. Nemáme právo nikoho měnit a nikdo nemá právo měnit nás. Jestliže se změníme, tak jen proto, že se chceme změnit, protože už nechceme trpět.



Každý vztah se skládá ze dvou polovin. Jednou polovinou jsi ty a druhou polovinou, je tvůj syn, dcera, matka, partnerka… Každý je zodpovědný za svou polovinu vztahu; nejsme zodpovědní za druhou polovinu. Ať už někdo milujeme sebevíc, nemůže být zodpovědní zato, co má v hlavě. Nikdy nevíme, co si myslí a cítí. Nic o něm nevíme. Tak tomu je, ale co děláme? Snažíme se být zodpovědní za druhé, a proto jsou naše vztahy založeny na strachu a snaze ovládat druhé.



Společně můžeme vytvářet ten nejkrásnější sen. Každý z nás má však svůj vlastní sen, svou vlastní vůli, takže nemůžeme druhého ovládat, ať se snažíme sebevíc. Vždycky máme volbu: můžeme vyvolat konflikt, nebo můžeme spolupracovat jako partneři.



Chápeme-li svůj romantický vztah jako týmovou hru, všechno se zlepší. Nejde o to, kdo zvítězí nebo prohraje. Hrajeme proto, abychom se bavili.

Když milujeme, dáváme víc, než přijímáme. Samozřejmě milujeme sami sebe, takže nedovolíme sobeckým lidem, aby nás zneužívali.



Sobectví, strach a snaha ovládat druhého zničí skoro každý vztah. Štědrost, svoboda a láska udělají z každého vztahu tu nejkrásnější romanci.



Chceme-li mít s partnerem/kou dokonalý vztah, musíme si uvědomit, že každý z nás má své vlastní sny. Jakmile si to uvědomíme, jsme zodpovědní jen za svou polovinu vztahu, což je poměrně snadné. Nemusíme partnera ovládat. Jestliže si partnera/ky opravdu vážíme, pak víme, že je zodpovědný/ná za svou polovinu našeho vztahu. Jestliže si ho/jí vážíme, budeme si rozumět. Nikdy se nebudeme hádat.



Uvědomujeme-li si, že jen my sami se můžeme učinit šťastnými a že štěstí je důsledkem lásky, která vychází z nás, dosáhneme nejvyšší dokonalosti Toltéků – dosáhneme dokonalosti lásky.

Můžeme hovořit o lásce a můžeme o ní napsat tisíce knih, ale láska je pro každého z nás jiná, protože ji musíme prožívat. Láska není teorie; láska je život. Láska produkuje štěstí. Strach produkuje utrpení.

Milovat se naučíme tím, že budeme milovat. Svou lásku nemusíme nikomu vysvětlovat ani ospravedlňovat; stačí milovat.





Část 5 – Dokonalý vztah



Možná si říkáte: „Ale co když nejsem s tou pravou ženou/ mužem? To je velice důležitá otázka. Samozřejmě si musíte vybrat tu pravou ženu/muže. Ale kdo je ta pravá žena/ muž? Je to někdo, kdo má podobné názory jako vy a kdo chce žít stejným způsobem jako vy – citově, tělesně, ekonomicky i duchovně.

Jak poznáte, že je pro vás partner/partnerka tím pravým člověkem? Řekněme, že jste muž. Jestliže sto žen hledá muže a přemýšlejí o vás jako o jednom z možných partnerů, pro kolik z nich si myslíte, že budete tím pravým mužem? To nemůžete vědět. Proto musíte riskovat. Ale mohu vám říci, že ta pravá žena je pro vás ta, kterou milujete takovou, jaká je, žena, kterou nemusíte v ničem měnit. To je pro vás ta pravá žena. Najdete-li tu pravou ženu, pro kterou jste pravým mužem, pak máte štěstí.

Budete pro ni tím pravým mužem, jestliže vás miluje takového jaký jste, a jestliže nemá potře vás v ničem měnit. Nemusí být za vás zodpovědná; může vám věřit, budete tím, za koho se vydáváte. Může k vám být upřímná a může být, tím čím je. Nemusí předstírat, že je něčím jiným. Žena, která vás miluje, vás miluje takového, jaký jste. Chce-li vás žena změnit, znamená to, že nejste člověkem, jakého si přeje. Tak proč je tedy s vámi.



Víte, jakého člověka hledáte? Hledáte někoho, s kým vám je dobře, kdo má podobné názory jako vy a kdo vás miluje takové, jací jste. Proč byste se měli spokojit s někým jiným? Proč si nevzít, co chcete? Proč si namlouvat, že je někdo tím, čím není. To neznamená, že ho nemilujete. Znamená to jen, že si ho vyberete nebo nevyberete, protože milujete také sebe. Každý je zodpovědný za svá rozhodnutí. Když se rozhodnete nesprávně nemusíte si dělat výčitky. Prostě si vyberete někoho jiného.

Teď si představte, že si koupíte psa, ale máte rádi kočky. Chcete, aby se váš pes chovat jako kočka, a chcete, aby se změnil, protože nemňouká. Proč máte psa? Kupte si kočku! Tohle je nejlepší způsob, jak začít krásný vztah. Především musíte vědět, co chcete, jak to chcete a kdy to chcete. Musíte vědět, jaké potřeby má vaše tělo a vaše mysl a co vám vyhovuje.

Na světě jsou miliony žen a mužů a každý je jedinečný. Někteří lidé se k vám hodí a jiní ne. Můžete milovat všechny lidi, ale máte-li s někým žít, měli byste si vybrat někoho, kdo má podobné zájmy jako vy. Váš partner nemusí být úplně stejný jako vy; stačí, když se k sobě hodíte jako klíč do zámku.



Nesnažte se vidět něco, co neexistuje. Nekupujte si něco, co vám nevyhovuje. Koupíte-li si něco nepotřebného, stejně to vyhodíte. V lidských vztazích je to stejné. Může vám trvat dlouho, než se to naučíte, ale je to dobrý začátek. Začnete-li svůj vztah dobře, všechno ostatní bude snazší, protože můžete být sami sebou.



Jste tím, čím jste, a to je všechno, čím jste. Nemusíte předstírat, že jste něčím jiným. Budete-li předstírat, že jste tím, čím nejste, nic se vám nebude dařit. Až přijmeme sami sebe, budeme muset přijmout také svou partnera/ku. Rozhodnete-li se žít spolu, nesnažte se ji měnit. Nechte , ji být tím čím je. Stejně jako to dovolíte psu nebo kočce. Každý člověk má právo být tím, čím je; každý má právo být svobodný. Omezujete-li svobodu své partnera/ky, omezujete sami sebe, protože musíte ustavičně sledovat, co partnerka dělá a co nedělá. A milujete-li sami sebe, nikdy se nevzdáte osobní svobody.

Uvědomujete si jaké možnosti vám nabízí partnerský vztah? Přemýšlejte o tom. Buďte sami sebou. Najdete si ženu, která má podobné zájmy jako vy. Nebojte se riskovat, ale buďte upřímní. Jestliže to funguje, pokračujte. V opačném případě odejděte a nechte odejít i partnerku. Nebuďte sobečtí. Dejte jí příležitost uvědomit si, co opravdu chce, a také stejnou příležitost dejte sobě. Jestliže to nefunguje hledejte někoho jiného. Nemůžete-li milovat svou partnerku takovou, jaká je, třeba ji takovou bude milovat někdo jiný. Nemařte svůj čas a nemařte čas své partnerky. Tomu se říká úcta.



Dělejte to nejlepší, protože se vám to vrátí. Dokážete-li milovat svou partnerku takovou, jaká je, dokážete-li jí otevřít své srdce, můžete dosáhnout nebe.



Všichni se mohou zlepšit k lepšímu. Dobrým začátkem je odpustit partnerce všechno, co se mezi vámi stalo. Bylo to jen nedorozumění. Zapomeňte na minulost a začínejte každý den na vyšší úrovni lásky.



I ve vztahu se svým psem můžete mít špatné okamžiky, ať už z jakéhokoliv důvodu. Přijdete domů, pes má radost, štěká a vrtí ocasem, protože má radost, že vás vidí. Nemáte náladu si s ním hrát, ale on tam je. Pes se neurazí, když si s ním nechcete hrát, protože to nebere osobně. Jakmile vás uvítal a zjistil, že nemáte náladu na hraní, jde a hraje si sám. Neotravuje vás a nenutí vás aby jste byli šťastní.

Někdy má váš pes víc porozumění než vaše partnerka, která vám chce udělat radost. Nemáte-li chuť se radovat a chcete-li být v klidu, není na tom nic osobního. Nemá to nic společného z vaší partnerkou. Třeba máte nějaký problém a potřebujete mít klid.



Když vás nechá na pokoji, nálada se vám zlepší. Proto je nutné, abyste si rozuměli; má-li jeden z vás špatnou náladu, druhý by ho měl respektovat. Jedině tak můžete mít krásný vztah.

Lidské vztahy jsou umění. Je obtížnější zvládnout sen, který vytvářejí dva lidé. Chcete-li být oba šťastní, musíte hrát svoji roli dokonale. Každý z nás je zodpovědný jen za svou polovinu vztahu. Máte-li osobní problémy, musíte si je vyřešit každý sám. Bude-li se vaše partnerka snažit vyřešit vaše problémy, pravděpodobně skončí s rozbitým nosem. Musíme se naučit nestrkat nos tam, kam nepatří.

Také vaše partnerka se musí starat o svou polovinu vzájemného vztahu, neboť i ona má své osobní problémy. Protože to víte, musíte jí to umožnit. Musíte ji milovat a přijímat i s jejími problémy, ale nemusíte se snažit řešit její problémy. I když vás požádá o pomoc, máte možnost odmítnout. Odmítnutí neznamená, že ji nemilujete. Znamená to, že pomoci nejste schopen.



Řekněme, že jste muž a jste šťastný, zatímco vaše partnerka je z nějakého důvodu nešťastná. Má nějaké osobní problémy a snaží se je vyřešit a není šťastná. Protože ji máte rád, budete ji podporovat, ale to neznamená, že byste měl být nešťastný jen proto, že je nešťastná ona. To by nebyla žádná podpora. Kdybyste byl nešťastný i vy, oba byste se ve svém neštěstí utopili.



Chápete-li problém zraněné mysli, tak pochopíte proč jsou romantické vztahy tak obtížné.



Udělejte si se svou partnerkou novou dohodu. Jestliže to nebude fungovat, změňte ji nebo udělejte další. Užívejte si představivosti a dělejte nové dohody na základě vzájemné úcty a lásky. Ústa a láska jsou klíčem k úspěchu vašeho vztahu. Musíte jasně vyjádřit své potřeby. Musíte věřit sobě i partnerce.

Nesdílejte s partnerkou své problémy, sdílejte s ní svou lásku a porozumění. Vaším cílem je být stále šťastnější a šťastnější, a k tomu je potřeba stále víc a víc lásky. Jste dokonalý muž a dokonalá žena, stejně jako váš pes je dokonalý pes. Respektujete-li svou partnerku, kdo z toho má užitek? Vy a nikdo jiný.

Vyřešte své vlastní problémy, a budete šťastní. Jestliže to dokážete, budete připraveni na vztah beze strachu a bez potřeb. Uvědomte si, že můžete vyřešit jen své vlastní problémy. Budete-li řešit své vlastní problémy a partnerka bude zase řešit své problémy, uvidíte, jak rychle se všechno zlepší. Šťastnými vás dělá láska, a když se oba stanete služebníky lásky, otevřou se vám neuvěřitelné možnosti. Přijde den, kdy ve vašem vztahu nebude žádný hněv, žádná vina, žádný smutek.

Jakmile se jednou rozhodnete, že spolu budete žít jako manželé, musíte sloužit člověku, kterého milujete, kterého jste si vybrali. Musíte být jeden druhému služebníkem. Při každém polibku a obětí ucítíte, že jste spolu proto, abyste potěšili milovaného člověka, aniž za to něco očekáváte. Nejde ani tak o sex, jde především o to, být spolu. Sex je také úžasný, ale je něco jiného. Sex se stane spojením; sex se stane odevzdáním, tancem, uměním a nejvyšší projevem lásky.

Můžete udělat dohodu, která říká: „Miluji tě; jsi krásná a cítím se s tebou dobře. Přinesu ti květiny a ty mi zase přineseš uklidňující hudbu. Budeme tančit a oba odejdeme do nebe[1].“ Je to krásné, je to úžasné, je to romantické. Nikdo z nás se nesnaží druhého ovládat; chceme jeden druhému sloužit. Toto jsme však schopni pouze tehdy, když opravdu milujeme sami sebe.





Část 6 – Kouzelná kuchyň



Všechno naše utrpení začalo proto, že jsme už dávno zavřeli svá srdce a necítíme lásku, kterou v nich máme. V určité fázi života jsme se začali bát lásky, protože jsme si myslili, že je láska není spravedlivá. Láska bolí. Snažili jsme se být dobří, chtěli jsme, aby nás druzí milovali, ale neuspěli jsme. Už několikrát jsme někoho milovali a zlomilo nám to srdce. Milovat znovu znamená příliš riskovat.

Protože se sami odsuzujeme, nezbyla nám žádná sebeláska. A nemilujeme-li sebe, jak nemůžeme předstírat, že milujeme druhého?



Snažíme se druhého ovládat, protože jsme se v dětství naučili soutěžit o pozornost. To, čemu říkáme láska, není láska, ale pouhé sobectví. Jak to může fungovat? V sobeckém vztahu není žádná láska. Oba partneři hladoví po lásce. Sexuální styk, při kterém cítíme trochu lásky, se nám stane návykem, protože jsme vyhladovělí po lásce. A pak vychází strach a výčitky svědomí. A začíná celé drama.

Pak hledáme všelijaké rady. Bylo napsáno mnoho knih o lásce, a téměř všechny by mohli mít titul „Jak být sexuálně sobecký.“ Úmysl je dobrý, ale kde je láska? Tyto knihy nejsou o tom jak se naučit milovat. O lásce se z nich nedovíme nic. Všechno máme v genech, ve své povaze. Nemusíme se nic učit, kromě toho, co si sami vymýšlíme v tomto světě iluzí. Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Láska je všude, ale my ji nevidíme. Naše citové tělo není na lásku naladěno.

Bojíme se milovat, protože to není bezpečné. Strach z odmítnutí nás děsí. Musíme předstírat, že jsme něčím čím nejsme; nejsme schopni milovat sami sebe, ale chceme aby nás miloval partner. Problém není v tom, že nás odmítá partner, nýbrž v tom, že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří.

Sebeodmítání je naším největším problémem. Je-li naše představa dokonalosti falešná, nikdy nebudeme dobří. Ačkoli je to falešná představa, my jí věříme. A protože nejsme dokonalí, odmítáme sami sebe. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, silní byli dospělí lidé, kteří zničili naši integritu, když jsme byli malí.



Jestliže někomu řekneme, že ho milujeme, a on nám řekne, že nemiluje nás, je to důvod k tomu abychom trpěli? To, že nás někdo odmítne, neznamená, že musíme odmítat sami sebe. Jestliže nás nemiluje jeden člověk, bude nás milovat jiný. Vždycky někdo takový existuje. Ale je mnohem lepší být s někým, kdo s námi chce být, než být s někým, kdo s námi být musí.



Budeme-li milovat sami sebe, naše láska bude růst.



Jsme úplní lidé. Když z nás vychází láska, nehledáme lásku proto, že bychom měli strach být sami. Milujete-li sami sebe, můžete být sami a není to pro vás žádný problém. Jste šťastní, když jste sami, ale také vás baví být s někým.



Co vlastně chceme?

Když jsme děti stýkáme se s ostatními dětmi, protože si chceme hrát. Nechceme být s nějakým dítětem proto, abychom se prali. Sice se to může stát, ale nikdy to netrvá dlouho. Většinou si hrajeme. Když nás to omrzí, najdeme si jhinou hru nebo změníme pravidla, ale stále si hrajeme.

Vstupujeme-li do partnerského vztahu, protože chceme žárlit, protože chceme partnera ovládat, protože chceme partnera vlastnit, pak nehledáme zábavu. Hledáme bolest a tu také najdeme. Vstupujeme-li do vztahu s očekáváním, že nás partner učiní šťastným, budeme zklamáni, protože se to nestane. A nebude to jeho vina; bude to naše vina.

Do jakéhokoliv vztahu vstupujeme proto, že se chceme bavit a nechceme se nudit. Hledáme-li partnera nebo partnerku, děláme to proto, že chceme být šťastní a chceme se radovat z toho, čím jsme. Nehledáme si partnera, abychom ho otravovali svými problémy, svou žárlivostí, svým hněvem a sobectvím. Jak je možné, aby nám někdo řekl, že nás miluje a pak nás zneužíval?



Šťastnými nás činí láska, která vychází z nás. A budeme-li lásku štědře rozdávat, všichni nás budou milovat. Dokud budeme štědří nikdy nebudeme sami. Jsmeli sobečtí budeme vždycky sami a bude to naše vina. Naše štědrost nám otevře všechny dveře. Sobectví žádné dveře neotevře.



Když víme, že naše srdce je kouzelní kuchyň, jsme štědří a naše láska je bezpodmínečná[2].





Část 7 – Mistr snů



Každý vztah v našem životě může být krásný, ale záleží to jen na nás. Musíme mít odvahu mluvit pravdu a být k sobě naprosto upřímní. Možná nemusíme být upřímní ke všem lidem, ale může být upřímní sami k sobě. Možná nemůžeme mít kontrolu nad tím, co se děje kolem nás, ale můžeme ovládat své vlastní reakce. Naše vlastní reakce nás činí šťastnými nebo nešťastnými.



Jsme zodpovědní za důsledky všeho, co si myslíme, co děláme, říkáme a cítíme. Možná si uvědomujeme, který z našich činů – nebo myšlenek či citů – způsobil určitý důsledek, ale důsledky si uvědomujeme, protože kvůli nim trpíme, nebo z nich máme radost. Svůj osobní sen řídíme tím, že činíme rozhodnutí. Musíme si uvědomovat, zda se nám líbí důsledky našich rozhodnutí. Jestliže se nám důsledky líbí, pokračujeme v tom, co děláme. Jestliže se nám nelíbí, co se děje v našem životě, snažíme se zjistit, co tyto důsledky způsobuje. Jedině tak můžeme změnit svůj sen.

Váš život je projevem vašeho osobního snu. Dokážeme-li změnit program našeho osobního snu, můžeme se stát mistry snů. Mistr snů vytváří za života mistrovské dílo. Ovládat sny je však velmi obtížné, protože jsme často otroky svých snů. Způsob, jak se učíme snít, je odsouzen k nezdaru. Jelikož věříme, že nic není možné, je velmi obtížné uniknout snu o světě strachu. Chceme-li se k tohoto snu probudit, musíme se naučit své sny řídit.



Toltékové rozdělují lidi na snílky a stopaře. Snílkové vědí, že jejich sen je pouhá iluze a vědomě žijí v tomto světě iluzí. Stopaři jsou jako tygři nebo jaguáři, kteří sledují každou akci a reakci.

Musíme sledovat své reakce; musíme si uvědomovat, co děláme v každém okamžiku.



Je velký rozdíl mezi tím, jak vidíme ve snu a jak vidíme, když nic neposuzujeme. Rozdíl je ve způsobu, jak naše citové tělo reaguje nato, co vnímáme. Když potkáme na ulici nějakého člověka, který nás vůbec nezná a řekne nám, že jsme pitomí, můžeme na to reagovat mnoha různými způsoby. Můžeme si říci: „Ano, musím být pitomý.“ Můžeme se naštvat nebo se urazit nebo to ignorovat.

Ten člověk je pravděpodobně plný emočního jedu a řekl nám to, protože jsme byli první koho potkal. Nemá to s námi nic společního. Není v tom nic osobního. Pokud si to neuvědomíme, na jeho slova nereagujeme. Můžete si říci: „Ten člověk musí hodně trpět.“ Není to nic osobního. Toto je jen příklad, ale platí to téměř o všem, co se děje, v každém okamžiku. Všichni máme své malé ego, které bere všechno osobně, a proto často reagujeme nepřiměřeně. Neuvědomujeme si, co se vlastně děje, okamžitě reagujeme a děláme z toho součást svého snu.

Naše reakce vycházejí z našich hluboce zakořeněných názorů. Reagujeme stále stejným způsobem, až se nám to stane návykem. A právě to bychom měli změnit: měli bychom změnit své obvyklé reakce, měli bychom více riskovat a nebát se dělat nová rozhodnutí. Nepovede-li to k tomu, co chceme, můžeme svá rozhodnutí znovu a znovu měnit, dokud nedosáhneme toho, co chceme.



Už jsem řekl, že si nikdo nevybíráme Parazita – tj. Soudce, Oběť a názorový Systém. Když si uvědomíme, že jsme neměli na vybranou a že je to pouhý sen, získáme zpět něco důležitého, co jsme ztratili – něco, čemu náboženství říká „svobodná vůle“.



Jakmile si to uvědomíme, máme možnost se rozhodnout. Kdybychom si to uvědomovali pořád, mohli bychom změnit své návyky a reakce a celý svůj život. Jakmile si to uvědomíme, získáme nazpět svou svobodnou vůli. Máme-li svobodnou vůli, můžeme se v každém okamžiku rozhodovat, čím chceme být. Když na to zapomeneme, můžeme se rozhodnout znovu, pokud si to uvědomujeme. Pokud si to však neuvědomujeme, nemůžeme dělat nic.

Uvědomovat si, čím jsme, znamená být zodpovědný za svůj život. Nikdo není zodpovědný za to, co se děje ve světě. Každý je zodpovědný jen sám za sebe. Vy jste neudělali svět takový, jaký je; svět už takový byl, když jste se narodili. Nepřišli jste na svět proto, abyste změnili společnost, ale máte jedno velké a důležité poslání. Vaším skutečným posláním, je být šťastní. Abyste mohli být šťastní, musíte si uvědomit, čemu věříte a jak klamete Sami sebe.



Můžeme získat všechno, ale nejdříve musíme mít odvahu otevřít oči a uvědomit si realitu. Lidé jsou slepí, protože nechtějí vidět.



Všechno utrpení vzniká, protože nechceme vidět realitu, ačkoli ji máme přímo před očima.



Jeden starý prorok říkal: „Nikdo není víc slepý než člověk, který nechce vidět. Nikdo není víc hluchý než člověk, který nechce slyšet. A nikdo není víc šílenější než člověk, který nechce rozumět.“

Jsme slepí, strašně slepí, a doplácíme na to. Když však otevřeme oči a vidíme realitu, můžeme si ušetřit spoustu zbytečného utrpení. To neznamená, že neriskujeme. Jsme živí a musíme riskovat. Co na tom, když se nám něco nepodaří? Alespoň se poučíme a žijeme dál.

Nemusíme nikoho odsuzovat; nemusíme si dělat výčitky. Musíme jen přijmout pravdu a začít znovu. Uvědomit si, jací jsme, je prvním krokem k tomu abychom přestali odmítat sami sebe. Jsme-li schopni přijmout sami sebe, všechno se začne měnit.



Každý má svou cenu a Život tuto cenu respektuje. Nelze ji však vyjádřit v dolarech nebo ve zlatě; lze ji měřit velikostí lásky – především sebelásky. Vaše cena závisí na tom, jak milujete sami sebe a Život toto cenu respektuje. Milujete-li hodně vaše cena je vysoká. Nejsme ochotni zneužívat sami sebe, protože si sami sebe vážíme. Milujeme všechno, čím jsme. To zvyšuje naši cenu. Když nemilujeme všechno, čím jsme, naše cena je nižší.



Jestliže se nám někdo nelíbí, můžeme odejít. Jestliže se nám nelíbí skupina lidí můžeme odejít. Jestliže nemáme rádi sami sebe, nezáleží na tom kam jdeme, protože před sebou neutečeme.





Část 8 – Sex: Největší démon v pekle



Lidé shromažďují velké množství vědomostí; všechno se učíme od své rodiny, společnosti a náboženství. A z těchto vědomostí vzchází naše chování a cítění. Vytváříme si anděly a démony a největším démonem v pekle je samozřejmě sex. Sex je největším hříchem člověka, ačkoli je lidské tělo stvořeno pro sex.

Jsme biologické, sexuální bytosti, a tak to prostě je. Naše tělo je moudré. Všechna jeho inteligence je v genech. Geny nepotřebují nic ospravedlňovat, neboť všechno vědí. Problém není v sexu. Problém je v tom, jak prožíváme své vědomosti, ačkoli není co ospravedlňovat. Pro lidskou mysl je obtížné připustit, že sex je takový, jaký je. Máme spoustu názorů na to, jaký by měl být a jaké by měli být lidské vztahy, ale názory jsou mylné.



Věříme tolika lžím o sexu, že z něj nakonec nemáme radost. Sex je pro zvířata. Sex je zlý. Za sexuální pocity bychom se měli stydět. Tato pravidla jsou naprosto nepřirozená, ale my jim věříme.



Naše mysl hraje tuto hru, ale tělo tomu nevěří; tělo cítí sexuální potřebu.



Tělo cítí sexuální touhu, když je vzrušené, když se jej někdo dotýká nebo když je vizuálně stimulováno. V jednu chvíli je vzrušené a za několik minut je vzrušení pryč. Jakmile stimulace skončí, tělo přestane cítit vzrušení, ale mysl ne.



Vaše mysl má jiné potřeby než vaše tělo, ale vaše mysl ovládá tělo. Tělo má potřeby, kterým se nemůžete vyhnout; musíte uspokojit jeho potřebu jídla, pití, spánku a sexu. Všechny tyto potřeby jsou naprosto normální a je snadné je uspokojit. Problém je v tom, že nám mysl říká, že to jsou její potřeby.



Máme-li nějakou potřebu v mysli, můžeme ji uspokojit. Proto je sex, tak obtížný. Mysl nepotřebuje sex. Mysl potřebuje lásku. A ještě víc potřebuje lásku naše duše, neboť naší mysli stačí strach. I strach je energie a je to potrava pro mysl – není to přesně, co chcete, ale stačí to.

Musíte tělo osvobodit od tyrana, kterým je vaše vlastní mysl. Když nemáte potřeby své mysli, všechno je velice jednoduché. Proto musíme rozdělit potřeby do dvou kategorií. Na jedné straně jsou potřeby těla a na druhé straně potřeby mysli.

Mysl si plete své potřeby s potřebami těla, protože chceme vědět: „Co jsem?“ Žijeme ve světě potřeb a nemáme ani tušení, čím opravdu jsme. Mysl se neustále ptá. Otázka: „Co jsem?“ je největším tajemstvím a jakkoliv odpověď uspokojí naši potřebu cítit se bezpečně. Mysl říká: „Jsem tělo. Jsem to, co vidím; jsem to, co si myslím; jsem to, co cítím. Bolí mě to. Krvácím.“



Mysl se cítí, tak blízko tělu, že si myslí, že je tělem. Tělo má nějakou potřebu a mysl říká: „Já potřebuji.“ Mysl bere všechno osobně, protože chce pochopit, čím je. Takže je zcela normální, že mysl začne tělo ovládat. A vy žijete tak dlouho, dokud se nestane něco, co vám umožní uvědomit si, čím nejste.

Realitu si začnete uvědomovat, když si uvědomíte čím nejste, když si vaše mysl začne uvědomovat, že není tělem. Vaše mysl se začne ptát: „Tak co tedy jsem? Jsem snad ruka? Jestliže odstraním ruku, jsem pořád myslí. Takže nejsem ruka.“ Oddělíme všechno, čím nejsme, až nakonec zůstane to, čím opravdu jsme. Proces hledání vlastní identity je velmi dlouhý. Během tohoto procesu se postupně zbavujeme své osobní historie, dokud si neuvědomíme, čím opravdu jsme.

Zjistíte, že nejste tím, co jste si myslili, protože jste si své názory nikdy nevybrali. Tyto názory tu byli, když jste se narodili. Také zjistíte, že nejste svým tělem, protože začnete fungovat bez něj. Začnete si uvědomovat, že nejste ani svou myslí ani svým snem. A jdeteli ještě hlouběji zjistíte, že nejste ani svou duší. Pak objevíte něco neuvěřitelného. Uvědomíte si, že jste síla – síla, která umožňuje vašemu tělu žít, síla, která umožňuje vaší myslí žít.

Bez této síly by se vaše tělo okamžitě zhroutilo. Bez vás by se rozplynul celý váš sen. Jste síla, která si říká Život. Když se podíváme někomu do očí, uvidíme v nich jeho vědomí, které je projevem Života. Život není tělo; život není mysl; a není to ani duše. Život je síla. Díky této síle se novorozenec stává dítětem, mladý člověk dospělým a dospělý stárne a nakonec umírá. Když Život opustí tělo, tělo se obrátí v prach.

Jste Život, který proudí vaším tělem, vaší myslí a vaší duší. Jakmile to zjistíte, nikoli rozumem, ale city uvědomíte si, že jste silou, která otevírá a zavírá květiny a umožňuje kolibříkům létat z jedné květiny na druhou. Uvědomíte si, že jste v každém stromě, že jste v každém zvířeti, rostlině a kameni. Jste síla, která dává vzniknout větru a která dýchá ve vašem těle. Celý vesmír je živá bytost, kterou tato síla uvádí do pohybu. Co jste. Jste Život.





Část 9 – Božská lovkyně



Artemis Herkula vůbec nepotřebovala. Cítila silnou potřebu ho chytit, ale byl to jen klam. Věřila, že je do něj zamilovaná, a chtěla ho jen pro sebe. Nemyslila už na nic jiného, byla tou myšlenkou posedlá a přestala být šťastná. Úplně se změnila. Už nežila v harmonii s lesem, neboť lovila z radosti z úlovku. Porušila své vlastní zásady a stala se dravou šelmou. Zvěř se jí bála a začali ji odmítat, ale Artemidě to bylo jedno. Přestala vnímat realitu, protože na mysli měla jen Herkula.

Herkules měl spoustu práce, ale občas chodil do lesa za Artemidou. Kdykoliv ji navštívil, Artemis se ho snažila chytit. V jeho přítomnosti byla velice šťastná, ale věděla, že od ní zase odejde, a proto začala žárlit. Když Herkules odcházel, Artemis plakala. Nenáviděla Herkula, ale zároveň ho milovala.



Jednoho dne na sebe vzal Hermes zvířecí podobu, a když se ho Artemis snažila zničit, změnil se v Boha. V tu chvíli objevila Artemis moudrost, kterou ztratila. Šla za Herkulem a požádala a požádala ho o odpuštění. K vlastnímu pádu ji dovedl pocit osobní důležitosti. Když hovořila s Herkulem, uvědomila si, že ho vlastně nikdy neurazila, protože on nikdy nevěděl, co se děje v její mysli. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla, co lesu způsobila. Omluvila se každé květině, každému zvířeti a znovu objevila lásku. Opět se stala božskou lovkyní.



Všechno, co existuje je zároveň lovcem a kořistí. Proč vlastně lovíme? Lovíme proto, abychom uspokojili své vlastní potřeby.



Lidé hledají lásku. Myslíme si, že potřebujeme lásku, protože se domníváme, že ji nemáme, protože nemilujeme sami sebe. Chceme získat lásku druhých a čekáme, že ji získáme, protože druzí jsou ve stejné situaci jako my. Kolik lásky od nich můžeme dostat, když se milují stejně málo jako my?



Když si Artemis uvědomila svůj pád, vrátila se sama k sobě, protože všechno, co potřebovala, měla ve svém vlastním nitru. Totéž platí o všech lidech, neboť všichni jsme jako Artemis po pádu. Všichni hledáme lásku. Všichni hledáme spravedlnost a štěstí. Usilovně hledáme Boha, ale toho máme v sobě.



Láska, kterou hledáme, je v našem vlastním nitru, ale je to obtížná kořist. Není snadné lovit ve vlastním nitru. Musíme být velice rychlí, tak rychlí jako Hermes, neboť všechno nás může svést ze správné cesty. Všechno, co zaujme naši pozornost, nám znemožní ulovit kořist, kterou je láska v našem nitru. Podaří-li se nám tuto kořist ulovit, uvidíme, že láska v našem nitru bude růst a uspokojí všechny naše potřeby. To je pro štěstí velice důležité.

Lidé obvykle vstupují do partnerských vztahů jako lovci. Hledají to, co myslí, že potřebují, a doufají, že to najdou v druhém člověku, ale nakonec zjistí, že to tam není. Když vstoupíme do nějakého vztahu bez této potřeby, je to něco jiného.

Jak hledat ve vlastním nitru? Chcete-li najít lásku ve svém nitru, musíte se vdát svému já, jako lovec a kořist. Kdo je lovec a kdy kořist? U obyčejných lidí je lovec Parazit, který hledá emoce, které vycházejí ze strachu, neboť miluje strach a drama. Parazit žije z našich problémů.



Parazit vás chce ulovit, loví vás čtyřiadvacet hodin denně, neustále vás pronásleduje.



Kořist, naše citové tělo, je ona část našeho já, která trpí a trpí. Právě tato část našeho já chce být spasena.



Jsme jako Prométheus přikováni ke skále. Ve dne k nám přilétá orel a klove nám vnitřnosti, v noci se uzdravujeme, tento proces se opakuje. Co to znamení? Když jsme jako Prométheus vzhůru, máme hmotné a citové tělo. Orel je Parazit, který nám užírá vnitřnosti. V noci jako Prométheus citové tělo nemáme, a tak se zotavujeme[3]. Nakonec přijde Herkules a Prométhea osvobodí. Herkules je jako Kristus, Buddha nebo Mojžíš, který přetrhne řetěz a vrátí Prométheovi svobodu.

Chceme-li lovit ve svém nitru, musíme sledovat každou svou reakci. Musíme změnit své návyky, jeden po druhém. Je to boj za osvobození od Snu, který ovládá náš život. Je to boj mezi námi a dravou šelmou, zatímco Pravda je uprostřed.



Je to velká válka, neboť je to válka proti Parazitovi. Být bojovníkem neznamená, že válku vyhrajete, ale aspoň se bouříte proti Parazitovi, který nás požírá zaživa.

Stát se bojovníkem je první krok.



Chcemeli najít sami sebe musíme být lepšími bojovníky, než je Parazit. Jestliže vás Parazit pronásleduje čtyřiadvacet hodin denně, i vy ho musíte lovit čtyřiadvacet hodin denně. Parazit je ovšem ve výhodě: velice dobře vás zná. Nemůžete se před ním schovat. Parazit je tou nejobtížnější kořistí. Je to ona část našeho Já, která se snaží ospravedlnit naše chování před druhými lidmi, ale jakmile zůstaneme o samotě, stává se tím nejhorším soudcem. Ustavičně nás odsuzuje.



Uvědomíme si, když partner/ka žárlí, nebo je smutná, je to proto, že ji právě v tu chvíli ovládá její Parazit.



Nebudeme-li to brát osobně, budeme mít krásný vztah.





Část 10 – Dívejte se očima lásky



Jsme zodpovědní za každou buňku v našem těle, a ty jsou miliardou živých bytostí, které jsou na nás závislé. Můžeme jim poskytnout všechno, co potřebují, můžeme je milovat nebo k nim být zlí. Ony jsou nám věrné, pracují pro nás v harmonii, modlí se k nám[4]. Jsme jejich Bohem. To je absolutní pravda. Jak s ní naložíme?



Naše tělo je naším lesem, a jakmile si to uvědomíme, začneme se omlouvat každé své buňce, orgánu a začneme se o něj znovu starat a pečovat. Naše tělo je dokonalé ve své polovině našeho vzájemného vztahu. Druhou polovinou je naše mysl. Tělo pečuje o svou polovinu vztahu, ale mysl jej zneužívá[5].



Naše tělo chce přijímat všechnu lásku od naší mysli, ale mysl říká: „Nelíbí se mi tato část mého těla.“



Mysl si vymýšlí všechno možné.

Naše tělo je dokonalé, ale my máme všelijaké představy o tom, co je dobré a co je špatné, krásné a ošklivé.



Ačkoli je nám tělo věrné, my je odmítáme.



Jestliže odmítáme vlastní tělo, co od nás mohou očekávat druzí lidé? Jste-li schopni přijímat své vlastní tělo, můžete přijmout téměř každého a téměř všechno.



Vztah, který máme sami k sobě, se projevuje ve našich vztazích k ostatním lidem.



Chceme-li vytvořit vztah, který nás dovede do nebe, musíme přijímat své tělo. Musíme své tělo milovat a dovolit mu být tím, čím je, musíme mu dovolit dávat a přijímat beze studu, neboť „stud“ je jednou forem strachu.



Všechno, co existuje, je krásné – všechno.



Nejde o to, že jste krásní nebo oškliví… Když nám někdo řekne, že jste krásní. Pochybujete o tom, protože to potřebujete slyšet. A to z vás dělá snadnou kořist[6].



Nejdůležitější však je váš vlastní názor, nikoli názory druhých lidí. Jste krásní, ať už vám mysl říká cokoli. Je to fakt.



Ať si druzí myslí, že jste krásní nebo ne, jestli si uvědomujete svou vlastní krásu, jejich názor vás nemůže nijak ovlivnit.



Také závist je víra, které se můžete snadno zbavit, když si uvědomíte její realitu. Můžete se vrovnat se závistí druhých žen a mužů, neboť si uvědomujete, že všichni lidé jsou krásní.

Krása není nic než pojem, nic než víra, ale vy tomu pojmu můžete věřit, a proto zakládáte veškerou svou moc na kráse. Čas plyne a vy pomalu stárnete.



Ale krásný je i starý člověk.



Jsme takoví, jací si myslíme, že jsme.



Můžeme si vážit našeho těla, můžeme ho přijímat takové, jaké je.



Krásu kolem sebe můžeme vnímat jen tedy, když vnímáme krásu, kterou máme ve svém nitru.



Jestliže se nám nelíbí, jak vypadáme, můžeme změnit svůj názor, a změní se nám život.



Až snílek začne ovládat svůj sen, stane se sen uměleckým dílem.



Rituál puja: Každý den můžeme nabídnout zbožnou lásku svému tělu. Když se sprchujete, když se koupete, zacházejte se svým tělem s úctou, vděčností a láskou. Když jíte, ukousněte sousto, zavřete oči a jídlo vychutnávejte. Jídlo je ofertou tělu, které je chrám, v němž žije Bůh. Dělejte to každý den a ucítíte, jak vaše láska k tělu roste.

Představme si, jak se budeme cítit, až budeme zbožňovat své tělo. Až sami sebe přijmeme bez podmínek, budeme nesmírně šťastní. Tomu se říká sebeláska. Není to projev vlastní důležitosti, neboť se chováme ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. Umíte si představit, jak dokonalý je takový partnerský vztah?

Když se rozhodneme vytvořit dokonalý vztah mezi sebou a svým tělem, naučíme se mít dokonalý vztah s každým člověkem včetně své matky, svých přátel, svého partnera/ky, svých dětí a svého psa.



Zbožňujeme-li své vlastní tělo a dotkneme-li se těla svého milence nebo milenky, dotýkáte se jej se stejnou zbožností, stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. A když se váš milenec nebo milenka dotkne vašeho těla, vaše tělo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba – neboť je plné lásky.



Kamkoli se obrátíte, jsme naplněni láskou – ne však láskou druhých lidí. Uvidíte strom a ucítíte, jak vám posílá všechnu lásku. Uvidíte oblohu, a ta uspokojí všechny potřeby vaší mysli. Všude uvidíte Boha a nebude to jen teorie. Bůh je všude. Život je všude.

Všechno je vytvořeno láskou a životem. Dokonce i strach je odrazem lásky, ale strach existuje jen v mysli, kterou ovládá.



Díváme-li se očima lásky, vidíte všude jen lásku. Stromy jsou stvořeny s láskou. Zvířata je stvořena s láskou. Díváme-li se očima lásky, můžeme se spojit s dalším člověkem a náš sen splyne v jeden. Díváme-li se očima lásky, splyneme s ptáky, s přírodou, s lidmi a se vším kolem sebe. Potom se můžeme dívat očima orla nebo se můžeme změnit v jakoukoliv životní formu. Skrze svou lásku se spojíme s orlem a staneme se jeho křídly, staneme se deštěm nebo mraky. Abychom toho byli schopni, musíme se zbavit strachu a dívat se očima lásky. Musíme posilovat svou vůli, dokud nebude dost silná, aby se spojila s cizí vůlí a splynula s ní. Pak máme křídla. Nebo jsme větrem a můžete letět, kam se vám zachce, můžeme odfouknout mraky, a začne svítit slunce. Taková je moc lásky.

Když uspokojíme potřeby své mysli a těla, naše oči uvidí s láskou. Všude vidíme Boha. Vidíme ho ji za Parazitem druhých lidí. Každý člověk má v sobě zaslíbenou zemi, kterou Mojžíš slíbil svému lidu. Tato zaslíbená země je však jen v mysli, která je úrodnou půdou pro lásku, neboť tam žije Bůh. I obyčejná lidská mysl je úrodnou půdou, ale ne pro lásku, ale pro Parazita, který rozsévá semena závisti, hněvu, žárlivosti a strachu.

V křesťanské tradici se hovoří o tom, jak přichází Gabriel s trubkou a všichni vstávají z hrobů, aby začali žít věčným životem[7]. Hrob symbolizuje Parazita a Znovuzrození je návratem do Života, neboť jsme živí jen tehdy, když naše oči vidí Život, který je Láskou.

Všichni můžeme mít partnerský vztah, který vyplní náš sen o Nebi; můžeme si vytvořit Ráj, ale musíme začít sami u sebe. Především musíme přijmout své tělo. Pak musíme přemoci svého Parazita. Teprve pak bude naše mysl milovat naše tělo a přestane sabotovat naši lásku. Nejdříve se však musíme naučit, jak léčit naše citové tělo.



Část 11 – Léčení citového těla



Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme udělat totéž. Musíme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a zavázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“



Pravdu musíme říkat především sami sobě. Když si nic nenalháváme, vidíme všechno takové, jaké to je, nikoli takové, jak bychom si přáli, aby to bylo.

(Následuje příběh o znásilnění…)



Tato nespravedlnost může otevřít hlubokou emoční ránu plnou jedu, kterého se můžete zbavovat mnoho let. Ano, byla jste znásilněná, ale to neznamená, že musíte trpět. Záleží to jen na vás.

Chcete-li se vyléčit, musíte si uvědomit, že nespravedlnost, která zapříčinila tuto ránu, už neexistuje. Možná zjistíte, že to, co vás tak strašně bolelo, vlastně nikdy neexistovalo. Ale i když to byla pravda, neznamená to, že je to pravda dnes. Když si řeknete pravdu, otevřete tím svou ránu a uvidíte tu nespravedlnost z nového hlediska.

Pravda v tomto světě je relativní; neustále se mění, proto žijeme ve světě představ. To, co je pravda dnes, nemusí být pravda zítra. Ale může to být pravda pozítří. Pravda může být jen další lží, kterou lze použít proti vám. Náš systém popírání reality je tak silný, že se stává velmi komplikovaným. Jsou pravdy, v nich se skrývají lži, a jsou lži, ve kterých se skrývají pravdy. Je to podobné jako, když loupete cibuli. Pravdu odhalujete po částech, až nakonec otevřete oči a zjistíte, že všichni kolem vás – včetně vás – pořád lžou.

Skoro všechno v tomto světě představ je lež.



Tři základní pravidla.

První pravidlo zní: Nevěřte mi. Nevěřte mi a myslete sami na sebe. Věřte jen tomu, co má smysl a co vás činí šťastnými. Já jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete. Každý z nás žije v naprosto jiném snu. To, co je pravda pro mě, nemusí být pravda pro vás. První pravidlo je jednoduché: Nevěřte mi.

Druhé pravidlo je poněkud obtížnější: Nevěřte sami sobě. Nevěřte lžím, které si sami nalháváte – lžím, které jste si sami nevybrali, lžím, které vám byli vštěpovány v dětství. Nevěřte sami sobě, když si říkáte, že nejste dost dobří, že nejste dost silní, že nejste dost inteligentní. Nevěřte, že si nezasloužíte štěstí a lásku. Nevěřte, že nejste krásní. Nevěřte ničemu, co vám přináší bolest a utrpení. Nevěřte svému vlastnímu dramatu. Nevěřte svému Soudci ani své vlastní Oběti. Nevěřte svému vnitřnímu hlasu, který vám říká, že jste hloupí, a který vám radí, abyste se zabili. Nevěřte tomu, protože to není pravda. Otevřete své srdce a dobře poslouchejte. Teprve, když uslyšíte, co vám radí, učiňte rozhodnutí. Ale nevěřte sami sobě, protože osmdesát procent toho, čemu věříte je lež – prostě to není pravda. Druhé pravidlo je obtížné: Nevěřte sami sobě.

Třetí pravidlo zní: Nevěřte nikomu. Nevěřte druhým lidem, protože stejně pořád lžou. Až se zbavíte emočních ran, až nebudete mít potřebu věřit druhým lidem jen proto, aby vás uznávali, uvidíte všechno jasněji. Uvidíte, co je černé a co bílé, co existuje a co neexistuje. To, co existuje v tomto okamžiku, nemusí existovat za chvíli. To, co neexistuje teď, může existovat za několik okamžiků. Všechno se mění velmi rychle, ale jste-li dostatečně pozorní, změnu si uvědomíte. Nevěřte druhým lidem, protože zneužívají vaší vlastní hlouposti proti vám. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že přiletěl z Plejád, aby zachránit tento svět. To je špatná zpráva! Nepotřebujeme, aby někdo zachraňoval svět. Svět nepotřebuje mimozemšťany, aby jej zachraňovalo. Svět žije; je to živá bytost a je mnohem inteligentnější, než jsme my všichni dohromady. Budeme-li věřit, že svět potřebuje být zachráněn, brzy někdo přijde a řekne: “K zemi se přibližuje kometa. Musíme opustit naši planetu. Zabijte se. Dostanete se do nebe.“ Nevěřte těmto báchorkám. Svůj sen o nebi si vytváříte vy sami a nikdo jej nemůže vytvořit za vás. Štěstí vám může přinést jen zdraví rozum. Třetí pravidlo je obtížné, protože máme potřebu věřit druhým lidem. Nevěřte nikomu.

Nevěřte mě, nevěřte sobě, nevěřte nikomu. Všechno, co není pravda se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestanete věřit. Všechno je takové, jaké to je. Pravdu nemusíte ospravedlňovat. Pravda nepotřebuje ničí podporu. Podporu potřebují vaše lži. Musíte si vymýšlet stále nové lži, abyste potvrdili lži předešlé, které jste si vymyslili. A tak vytváříte ohromnou stavbu lži, která se zhroutí, jakmile si uvědomíte pravdu. Tak to prostě je. Nemusíte si dělat výčitky svědomí jen proto, že lžete.

Většina lží se rozplyne, jakmile jim přestaneme věřit. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu; ten přežije pouze pravda. Pravda je pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vesmír se skládá z hvězd; je to pravda, věřte tomu nebo ne. Přežije jen to, co je pravda, a to se týká i toho, co si myslíte o sobě.

Už jsem řekl, že když jsme byli malí, neměli jsme možnost vybrat si, čemu věřit a čemu nevěřit. Dnes je to jiné. Jsme dospělí a můžeme se svobodně rozhodnout. Můžeme věřit nebo nevěřit. I když něco není pravda, můžeme tomu věřit, protože tomu věřit chceme. Každý si může vybrat, jak bude žít. A jste-li k sobě upřímní, uvědomujete si, že jste vždycky svobodní dělat nová rozhodnutí.

Jsme-li ochotni dívat se očima pravdy, můžeme odhalit některé lži a otevřít rány. V našich ranách je nahromaděná spousta jedu.



Jakmile své rány otevřeme, musíme je vyčistit od všeho jedu. Jak se to dělá? Mistr, o němž jsem již mluvil, nám dat před dvěma tisíci lety tuto radu: musíme odpouštět. Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět.

Musíme odpustit všem, kteří vám ubližují, i když se vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to nezasloužili, ale abyste netrpěli, kdokoli si vzpomenete na to, co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.



Můžete-li se dotknout své rány, aniž vás bolí, pak víte, že jste odpustil/a. samozřejmě vám zůstane jizva, ale ta už bolet nebude.



Zkoušeli jste to, ale nejsme toho schopni. Všichni máme své důvody, proč nemůžeme odpustit. Ale to není pravda. Nemůžete nikomu odpustit, protože jste se naučili neodpouštět, protože jste se to celý život učili, až jste nakonec dosáhli dokonalosti.

Když jsme byli malí odpouštěli jsme instinktivně.



Odpouštět se nemusíte učit, protože jste se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jste se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávidíme ho. Je to otázka hrdosti. Proč? Protože, když neodpustíme náš pocit důležitosti roste. Zdá se nám, že náš názor je důležitější, když můžeme říci: „Ať udělá cokoli, stejně mu neopustím. To, co udělal, je neodpustitelné.“

Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. A hádejte, kdy tím bude trpět. My sami. Budeme trpět vším, co dělají lidé kolem nás, i když to s námi nemá nic společného.



Odhoďte svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujete. Zbavte se pocitu vlastní důležitosti a požádejte o odpuštění. Odpouštějte druhým a uvidíte, jak se ve vašem životě začnou dít zázraky.

Nejdřív si napište seznam lidí, které byste měli požádat o odpuštění. Pak to udělejte. Pokud nemáte čas, požádejte je o odpuštění ve svých motlitbách nebo ve svých snech. Pak si napište seznam lidí, kteří vám ublížili, všech lidí, kterým musíte odpustit. Začnete u svých rodičů, bratrů, sester, dětí a přítel. Nezapomeňte ani na svou kočku a psa, ani na vládu a Boha.

Uvědomte si, že to, co vám druzí udělali, nemělo nic společného s vámi. Každá žije ve svém vlastním snu. Slova a činy, které vám ublížily, byly jen reakcí na démony v myslích druhých lidí. Každý žije ve svém vlastním pekle a vy jste jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdy nedělá nic kvůli vám. Jakmile si to uvědomíte a přestane brát chování druhých osobně, budete schopni odpouštět.

Začněte se učit odpouštět.



Učte se odpouštět, tak dlouho, dokud nebudete schopni odpustit sami sobě. V určitém bodě si uvědomíte, že musíte odpustit sami sobě za všechny rány, které jste si způsobili ve svém vlastním snu. Když odpustíte sami sobě, vaše sebeláska vzroste. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.

Odpusťte sami sobě, co jste v životě udělali. A jestliže věříte na minulé životy, odpusťte si všechno, co si myslíte, že jste udělali v minulých životech. Karma, existuje jen proto, že v ni věříme.



Sami si vytváříme svou karmu a musíme za ni platit. Takovou máme moc. Přerušit svou karmu je snadné. Prostě v ni přestaneme věřit, a ona odejde. Nemusíme trpět, nemusíme nic platit; je po všem. Jestli jste schopni odpustit sami sobě, vaše karma zmizí. Od tohoto okamžiku můžete začít znovu. Život začne být snadný, neboť odpuštění je jediný způsob, jak vyčistit emoční rány.



Láska je lék, který určuje proces léčení. Bezpodmínečná láska je jediným skutečným lékem. Nikdy neříkejte: „Budu vás milovat, když…“ nebo „Budu milovat sám sebe, když… Žádné když neexistuje. Nemusíte nic vysvětlovat. Nemusíte nic ospravedlňovat. Prostě milujte. Milujte sami sebe, svého bližního a milujte své nepřátele. Je to snadné pochopit, ale nikdy nemůže milovat druhé, pokud nemiluje sám sebe. Proto musíme začít sebeláskou.



Šťastní můžeme být jen tehdy, když z nás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejme se této lásce. Přestaňme odmítat život. Přestaňme odmítat sami sebe. Zbavme se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřme se s tím, čím jsme, a přijímejme druhé takové, jací jsou. Všichni máme právo milovat a smát se a být šťastní. A všichni máme právo přijímat lásku.



Léčení spočívá v pravdě, odpuštění a sebelásce. Až si to lidé uvědomí, celý svět se vyléčí a přestane být jedním velkým blázincem.



Tři klíče k léčení mysli: pravda, odpuštění a sebeláska[8].



Přestavte si, že by všichni lidé mluvili pravdu, začali každému odpouštět a začali každého milovat. Kdyby se tak chovali všichni lidé, přestali by být sobečtí, přestali by odsuzovat druhé a byli by schopni přijímat a dávat. Lidé by se přestali pomlouvat a emoční jed by zmizel.

Nyní mluvíme o naprosto jiném Snu. Nevypadá to jako planeta Země. Ježíš tomu říkal „Nebe na Zemi“, Buddha tomu říkal „Nirvána“ a Mojžíš tomu říkal „Zaslíbená země“. Mluvíme o světě, kdy všichni mohou žít v lásce, protože tak žít chtějí.





Část 12 – Bůh ve vašem nitru



Vy jste síla, která si hraje s vaší myslí a používá vaše tělo jako svou oblíbenou hračku. Proto jste na tomto světě: abyste si hráli a bavili se. Všichni máme právo být šťastní, všichni máme právo užívat si života. Nejsme tu proto, abychom trpěli. Chvěli někdo trpět, ať si trpí, ale nikdo trpět nemusí.



Chceme trpět, protože jsme se naučili trpět. Trpíme, protože víme: Víme, čemu věříme, známe všechny ty lži, a trpíme proto, že je nemůžeme realizovat.

Není pravda, že po smrti půjdeme do pekla nebo do nebe. V pekle nebo v nebi žijete už tady na zemi. Peklo i nebe existují jen ve vaší mysli. Trpímeli dnes budeme trpět i po smrti, protože mysl neumírá s mozkem. Náš sen pokračuje, a je-li naším snem peklo, náš mozek umírá, ale my sníme stále ve stejném pekle. Jediný rozdíl mezi spánkem a je v tom, že ze spánku se probouzíme, protože máme mozek. Když jsme mrtví, nemůžeme se probudit, ale sen pokračuje.

Nebe nebo peklo je tady a teď. Nemusíte čekat na smrt. Přijmeme-li zodpovědnost za svůj život, vaše budoucnost je ve vašich rukou, takže můžete žít v nebi, zatímco vaše tělo žije na zemi.



I když máme dramatický život, je to dokonalý a krásný život. Kdo říká, peklo není krásné?[9] Peklo váš může inspirovat.

Díky svým vědomostem si myslíme, že dokonalí nejsme. Naše vědomí nejsou nic než popis Snu. Sen však není skutečný, takže ani vědomost není skutečná. Naše vědomosti jsou pravdivé jen z určitého hlediska. Jakmile změníme hledisko, naše vědomost není pravdivá. Všichni chceme najít sami sebe, ale naše vědomosti nám v tom nepomohou. Všichni chceme žít vlastním životem, nikoli životem Parazita – tj. životem, na který nás společnost naprogramovala.

K našemu skutečnému já nás dovede moudrost, nikoli vědomosti.



Moudrost nemá nic společného s vědomostí; moudrost má hodně společného se svobodou. Jsteli moudří máte svobodu používat svůj rozum a řídit svůj život.

Zdravá mysl je oproštěna od Parazita; je stejně svobodná, jako byla předtím, než byla domestikována.



Vědomost není předpokladem moudrosti; moudrým se může stát každý. Úplně každý. Stanete-li se moudrými, je pro vás život snadný, protože jste tím, čím opravdu jste.



Přijímejte sami sebe, a tím pádem všechny ostatní. Nesnažíte se nikoho měnit a nevnucujete nikomu své názory. Vážíte si názorů druhých lidí. Přijímáte své tělo a své lidství se všemi instinkty svého těla.



Když se stanete moudrými, vážíte si svého těla, vážíte si své mysli a vážíte si své duše. Řídíte se tím, co vám říká vaše srdce, nikoli vaše hlava. Nesabotujete své štěstí ani svou lásku. Nemáte špatné svědomí, neobviňujete sami sebe a neodsuzujete ani druhé. V tom okamžiku prostě zmizí všechny vaše názory, které vám ztěžovali život a činili vás nešťastnými.

Zbavte se všech naprosto falešných představ, které jste si o sobě vytvořili, staňte se tím, čím opravdu jste. Když se vzdáte své přirozené povaze, přestanete trpět. Když se vzdáte svému pravému já, vzdáte se Životu a vzdáte se Bohu. Jakmile se vzdáte, nemusíte už bojovat a přestanete trpět.



Představte si, že se jednoho dne probudíte ze Snu a zjistíte, že jste úplně zdraví. Už nemáte žádné emoční rány a všechen jed zmizel. Představte si, jak se cítíte volní. Jste šťastní už jen proto, že žijete. Proč? Protože zdraví člověk nemá strach vyjádřit lásku. Nebojíte se žít a nebojíte se milovat. Představte si, jak byste žili a jak byste se chovali druhým lidem, kdybyste se zbavili svých emočních ran a jedu.

Duchovní tradice na celém světě tomu říkají osvícení.



Když otevřete oči a už nemáte emoční rány, stanete se skeptiky – ne proto, abyste posílili svůj pocit osobní důležitosti, ani proto, aby jste se posmívali lidem, kteří ještě věří lžím. Ne, stanete se skeptiky, protože je vám jasné, že Sen[10] není pravdivý. Otevřete se, probudíte se a všechno je vám jasné.

Když se probudíte, už nikdy nebudete vidět svět jako předtím. Sice stále ještě sníte – protože snění je funkcí vaší mysli – ale teď víte, že všechno je jen sen. Záleží jen na vás, zda vám sen přinese radost nebo utrpení.

Když se probudíte, máte pocit jako byste byli na nějaké velké party, kde jsou tisíce lidí a všichni kromě vás jsou opilí. Vy jste jediný střízlivý člověk.



…máte s nimi soucit, protože jste bývali také opilí. Nemáme potřebu nikoho odsuzovat, ani ty, kteří žijí v pekle, protože jsme také dříve žili v pekle.

Když se probudíte, vaše srdce vyjadřuje Ducha, Lásku a Život[11]. Jakmile víte, že jste životní síla, všechno je pro vás možné. Začnou se vám dít zázraky, protože je dělá vaše srdce. Srdce je v přímém spojení s lidskou duší, takže když srdce hovoří, byť přes protesty hlavy, něco ve vašem nitru se změní; vaše srdce otevře srdce ostatních lidí a opravdová láska je možná.



Dva střízliví lidi na party mají víc zábavy. Tři se baví ještě lépe. Začneme u sebe. Pak začnou střízlivět ostatní.



… všechna učení pocházejí z téže pravdy[12]. Všechna hovoří o tom, že Boha musíme hledat se svém nitru. Všechna vám radí, abyste otevřeli své srdce a stali se moudrými. Umíte si představit, jaký by byl svět, kdyby všichni lidé otevřeli své srdce a našli v něm lásku? Můžeme to udělat. Každý z nás to může udělat vlastním způsobem. Proto je váš život uměním. Slovo Tolték znamená „umělec ducha“. Toltékové jsou lidé, kteří vyjadřují srdcem, lidé, kteří milují bezpodmínečně.



Pak někoho potkáte a řeknete si: „To je Bůh. Bůh je zodpovědný za všechno. Bůh mě zachrání. Ne. Bůh vám jen přišel říci – přišel říci Bohu ve vašem nitru -, že musíte překonat svůj strach z lásky. Strach z lásky je největší strach, kterým lidé trpí. Proč? Protože se bojíte, že by vám mohla láska zlomit srdce.

Možná se zeptáte: „jsme-li opravdu Bohem nebo Životem, proč to nevíme? Nevíme to proto, že jsme tak byli naprogramováni.



Lidé jsou mocní kouzelníci. Věříte-li, že jste tím, čím jste, pak tím také jste. Tak je to proto, že jste Život, Bůh, Záměr. Záleží však na tom čemu věříte, nikoli na tom, co vám říká racionální mysl.



Nejdůležitější je víra. To, čemu věříme, ovládá naši existenci a řídí náš život.



Lidé si vytvářejí svá vlastní omezení. Říkáme, co je v lidských možnostech a co ne. A protože tomu věříme, stává se to pravdou.



Přichází čas, kdy se stanete svými vlastními učiteli.



Každý člověk hovoří přímo k Bohu. Hledali jste Boha a našli jste ho ve svém nitru. Bůh už není ve vnějším světě.

Když víte, že životní síla je ve vašem nitru, přijmete své božství, ale přesto jste pokorní, protože vidíte totéž božství v každém člověku.



Vaše tělo je živý chrám, v němž žije Bůh. Vaše mysl je žívá svatyně, v níž žije Bůh. Bůh žije ve vašem nitru jako Život. Důkazem toho, že ve vás žije Bůh, je skutečnost, že žijete. Důkazem je váš Život. Ve vaší mysli je emoční jed, ale je tam také Bůh.

Proto, abyste se dostali k Bohu a dosáhli osvícení, nemusíte dělat nic. Nikdo vás nemůže dovést k Bohu. …neboť vy už u Boha jste.



Jediné co vám zbývá, je užívat si života a léčit své emoční tělo, abyste mohli otevřeně sdílet všechnu lásku, kterou v sobě máte.

Celý svět vás může milovat, ale to neznamená, že budete šťastní. Šťastnými vás může učinit jen láska, která vychází z vás. Jedině na této lásce záleží. Vaše láska k druhým je vaše polovina; druhou polovinou je pes, strom nebo mrak. Vy jste jedna polovina a druhá polovina je to, co vnímáte. Jste polovina a váš sen je druhá.

Vždycky máte dost svobody, abyste mohli milovat. Chcete-li s někým žít a on s tím souhlasí, je to úžasný dar! Máte-li krásný vztah, milujete-li sami sebe tolik, že nepotřebujete jeden druhého. Žijete spolu a vytváříte krá

[jarda ovčák]

Úryvky z knihy Láska, vztahy a přátelství (Toltécká láska), autor Don Miquel Ruiz





Část 1 – Poraněná mysl



Když se muž setká se ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá zase svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vytvořila ona. Takže nyní existuje šest různých představ. Samozřejmě, že jeden druhému lžou, ačkoli si to nemusí uvědomovat. Jejich vztah je založen na strachu a na lžích. Není založen na pravdě, protože ani jeden z nich není schopen vidět skrz všechnu tu mlhu.





Část 2 – Ztráta nevinnosti



Ve své mysli si vytváříme imaginárního soudce. Tento soudce odsuzuje všechno, všechno, co děláme, všechno, co neděláme, všechno, co cítíme, všechno, co necítíme. Neustále se odsuzujeme a neustále odsuzujeme druhé. Samozřejmě že se shledáváme vinnými a musíme se trestat. Druhá část naší mysli, která je odsuzována a má potřebu být trestána, je Oběť. Tato Oběť si říká: „Já chudák. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný. Nejsem dost inteligentní. Proč bych se měl snažit?

Když jsme byly malé děti, nemohli jsme si vybrat, čemu věřit a čemu nevěřit. Existence Soudce a Oběti je založena na všech falešných názorech a přesvědčeních, které jsme si nevybrali. Když jsme se s těmito názory sešli poprvé, byli jsme nevinní. Věřili jsme všemu. Společnost nám vštěpovala svůj systém hodnot. Programovala naši mysl. Toltékové tomuto programu říkají Parazit. Lidská mysl je nemocná, protože se v ní usadil Parazit, který vysává její životní energii a připravuje ji o radost. Tímto Parazitem jsou všechny názory a přesvědčení, kvůli kterým trpíme. Tyto názory jsou tak silné, že když se po letech setkáme s novými myšlenkami a snažíme se činit svá vlastní rozhodnutí, zjistíme, že naše staré názory stále ještě ovládají náš život.

Občas se v nás probudí malé dítě – naše pravé Já, kterému jsou stále dva nebo tři roky. V takových chvílích máme skutečnou radost, že žijeme v přítomném okamžiku, ale něco nás stále strhává zpátky. Něco v našem nitru má pocit, že si nezasloužíme tolik radosti. Jakýsi vnitřní hlas nám říká, že si není správné být šťastný. Všechna vina a všechen emoční jed v našem citovém těle nás stahují zpět do světa dramatu.

Tento Parazit se rozšiřuje jako infekční nemoc. Přechází z našich prarodičů na naše rodiče, z rodičů přechází na nás a z nás na naše děti. Všechny názory, které nám byly v dětství vštěpovány, vštěpujeme svým dětem, stejným způsobem jako bychom cvičili psa. Všichni jsme domestikovaná zvířata a tato domestikace nás vede do pekla našich vlastních představ, kde žijeme v neustálém strachu. Potravou Parazita jsou emoce, které se rodí ze strachu. Dokud se v nás neusadil parazit, radujeme se ze života, hrajeme si a jsme šťastní jako malé děti, ale jakmile nám nasypou všechnu tu špínu do hlavy, přestaneme být šťastní. Učíme se mít vždycky pravdu a odsuzujeme všechny ostatní. Naše potřeba mít pravdu za každou cenu je důsledkem naší snahy zachovat si tvář, kterou prezentujeme světu. Svůj způsob myšlení musíme vnucovat nejen druhým, ale také sami sobě.

Když si toto všechno uvědomíme, není obtížné pochopit, proč lidské vztahy nefungují. Proč nefungují, naše vztahy s rodiči, s dětmi, s přáteli nebo s partnery. Nerozumíme ani sami sobě. Jak je to možné? Protože jsme plní emočního jedu, protože jsme vyrostli s představou dokonalosti, která není pravdivá, která vůbec neexistuje a nám to připadá nespravedlivé.

Už jsme hovořili o tom, jak si vytváříme tuto dokonalou představu o sobě samých, abychom se zalíbili druhým, zatím co oni si vytvářejí svůj vlastní sen, který s námi nemá nic společného. Snažíme se potěšit matku a otce, snažíme se potěšit své učitele, své kněze, své náboženství a snažíme se potěšit Boha. Pravda je však taková, že z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí. Naše představa dokonalosti nám říká, jací bychom měli být, abychom mohli přijímat sami sebe. To je však ta největší lež, protože dokonalý nikdy nebudeme. My si však nedokážeme odpustit, že dokonalí nejsme.

Naše představa dokonalosti mění způsob, jakým sníme. Učíme se popírat a odmítat sami sebe. Nikdy neodpovídáme svým vlastním představám, nikdy nejsme dostatečně dobří, dostatečně čistí nebo dostatečně zdraví. Vždycky existuje něco, co Soudce nedokáže přijmout nebo odpustit. Proto odmítáme své vlastní lidství; proto si nikdy nezasluhujeme být šťastní; proto neustále hledáme někoho, kdo nás bude zneužívat, někoho, kdo nás bude trestat. Díky své vlastní představě dokonalosti zneužíváme sami sebe.

Když se tolik odmítáme, trestáme a odsuzujeme, zdá se nám, že na světě neexistuje láska. Zdá se, že existuje jen trest a utrpení. Peklo má mnoho různých úrovní. Někteří lidé jsou velice hluboko, jiní jsou jen na pokraji, ale všichni žijeme v pekle.

Už nejsme děti, a pokud žijeme v nějakém vztahu, v nějž jsme zneužíváni, pak jen proto, že to přijímáme, protože jsme přesvědčeni, že si to zasloužíme. Existuje určitý stupeň zneužívání, jejž jsme ochotni přijmout, ale nikdo na světě nás nezneužívá víc, než se zneužíváme my sami. Jsme ochotni nechat se zneužívat druhými do té míry, do jaké se zneužíváme sami. Jestliže nás někdo využívá víc, než se zneužíváme sami, snažíme se utéci. Ale dokud nás druhý zneužívá trochu míň, pravděpodobně s ním ještě nějaký čas zůstaneme. Věříme, že si to zasloužíme.

V normálním vztahu v pekle jde obvykle o splacení křivd, jde o vyrovnání. Já vás budu zneužívat tak, jak potřebujete bát zneužíváni, a vy mě budete zneužívat tak, jako potřebuji být zneužíván já. Tak dosáhneme dobré rovnováhy a bude to fungovat. Energie přitahuje stejný druh energie, stejný druh vibrací. Když vám někdo řekne, že žije ve vztahu kde je zneužíván, a vy se ho zeptáte, proč neodejde, pravděpodobně vám nebude schopen odpovědět. Ve skutečnosti v takovém vztahu zůstává proto, že potřebuje být zneužíván, neboť tím trestá sám sebe.

Život nám přináší přesně to, co potřebujeme. V pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat. Lze dokonce říci, že naše utrpení je dar. Otevřeme-li oči a podíváme-li se, co se děje kolem nás, uvědomíme si, že právě to potřebujeme, abychom se zbavili svého jedu, uzdravili své rány, přijali sami sebe a dostali se z pekla.





Část 3 - Muž, který nevěřil v lásku



Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je něco jiného než to, co jsem doposud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu; nepotřebuji aby se o mě starala; nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její způsob myšlením a cítění. Nikdy mě neuvádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.“



Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl tak šťastný, že se nemohl dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.



Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná, která vycházela z její duše. Jakmile muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.



Vezmeme-li své štěstí a dáme ho do rukou partnera/ky, dříve nebo později se rozbije. Dáme-li své štěstí druhému, vždycky nám ho může vzít. Může-li naše štěstí vycházet jen z našeho vlastního nitra a je-li důsledkem naší lásky, pak jsme za něj zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své štěstí, ale přesto, když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať milujeme někoho sebevíc, nikdy nemůžeme být tím, co si druhý přeje.

To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.





Část 4 – Cesta lásky, cesta strachu



Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme, a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to stane, máme pocit, že nám bylo ublíženo – připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme; nic neočekáváme; cokoliv dělám, děláme to proto, že to dělat chceme, také ostatní dělají, to co dělat chtějí. Když neočekáváme, že se něco stane, nevadí nám, že se to nestane. Proto když jsme zamilovaní, nic nás nebolí. Neočekáváme, že člověk koho milujeme, něco udělá, a ani mi nemáme žádné závazky.



Láska je založena na úctě. Strach si ničeho neváží – neváží si ani sám sebe.



Sebelítost pochází z nedostatku úcty.



Láska je bezohledná; nikoho nelituje, ale přesto zná soucit. Strach je plný lítosti; lituje každého. Litujete mě, když si mě nevážíte, když si myslíte, že nejsem dost silný, abych něco dokázal. Láska si lidí váží. Miluji vás; vím, že to dokážete. Vím, že jste dost silní a inteligentní, aby jste se uměli samostatně rozhodovat. Nemusím rozhodovat za vás. Jste toho schopni sami. Jestliže upadnete, podám vám ruku a pomohu vám stát. Řeknu vám: „Dokážeš to, dej se do toho.“ Tomu se říká soucit, a soucit není lítost. Soucit vychází z úcty a lásky, kdežto lítost pochází ze strachu a nedostatku úcty.



Láska je vždycky dobrosrdečná. Strach je nepřátelský. Máme-li strach, jsme plní závazků, plní očekávání, vyhýbáme se zodpovědnosti a litujeme se. Jak se můžeme cítit dobře, když máme takový strach? Máme pocit, že nás každý zneužívá; jsme rozzlobení nebo smutní nebo žárliví nebo opuštění.

Hněv je zamaskovaný strach. Smutek je zamaskovaný strach. Žárlivost je zamaskovaný strach. Se všemi těmito emocemi, které vycházejí ze strachu, můžeme dobrosrdečnost jen předstírat. Nejsme dobrosrdeční, protože se necítíme dobře, protože nejsme šťastní. Jsme-li na cestě lásky, nemáme žádné závazky a žádná očekávání.



Miluji svého partnera/ku bezdůvodně. Miluji ho takového, jaký je, a může si dělat, co chce. Jestliže se mi nelíbí, jaký je, mohu si najít někoho, kdo se mi líbí. Nemáme právo nikoho měnit a nikdo nemá právo měnit nás. Jestliže se změníme, tak jen proto, že se chceme změnit, protože už nechceme trpět.



Každý vztah se skládá ze dvou polovin. Jednou polovinou jsi ty a druhou polovinou, je tvůj syn, dcera, matka, partnerka… Každý je zodpovědný za svou polovinu vztahu; nejsme zodpovědní za druhou polovinu. Ať už někdo milujeme sebevíc, nemůže být zodpovědní zato, co má v hlavě. Nikdy nevíme, co si myslí a cítí. Nic o něm nevíme. Tak tomu je, ale co děláme? Snažíme se být zodpovědní za druhé, a proto jsou naše vztahy založeny na strachu a snaze ovládat druhé.



Společně můžeme vytvářet ten nejkrásnější sen. Každý z nás má však svůj vlastní sen, svou vlastní vůli, takže nemůžeme druhého ovládat, ať se snažíme sebevíc. Vždycky máme volbu: můžeme vyvolat konflikt, nebo můžeme spolupracovat jako partneři.



Chápeme-li svůj romantický vztah jako týmovou hru, všechno se zlepší. Nejde o to, kdo zvítězí nebo prohraje. Hrajeme proto, abychom se bavili.

Když milujeme, dáváme víc, než přijímáme. Samozřejmě milujeme sami sebe, takže nedovolíme sobeckým lidem, aby nás zneužívali.



Sobectví, strach a snaha ovládat druhého zničí skoro každý vztah. Štědrost, svoboda a láska udělají z každého vztahu tu nejkrásnější romanci.



Chceme-li mít s partnerem/kou dokonalý vztah, musíme si uvědomit, že každý z nás má své vlastní sny. Jakmile si to uvědomíme, jsme zodpovědní jen za svou polovinu vztahu, což je poměrně snadné. Nemusíme partnera ovládat. Jestliže si partnera/ky opravdu vážíme, pak víme, že je zodpovědný/ná za svou polovinu našeho vztahu. Jestliže si ho/jí vážíme, budeme si rozumět. Nikdy se nebudeme hádat.



Uvědomujeme-li si, že jen my sami se můžeme učinit šťastnými a že štěstí je důsledkem lásky, která vychází z nás, dosáhneme nejvyšší dokonalosti Toltéků – dosáhneme dokonalosti lásky.

Můžeme hovořit o lásce a můžeme o ní napsat tisíce knih, ale láska je pro každého z nás jiná, protože ji musíme prožívat. Láska není teorie; láska je život. Láska produkuje štěstí. Strach produkuje utrpení.

Milovat se naučíme tím, že budeme milovat. Svou lásku nemusíme nikomu vysvětlovat ani ospravedlňovat; stačí milovat.





Část 5 – Dokonalý vztah



Možná si říkáte: „Ale co když nejsem s tou pravou ženou/ mužem? To je velice důležitá otázka. Samozřejmě si musíte vybrat tu pravou ženu/muže. Ale kdo je ta pravá žena/ muž? Je to někdo, kdo má podobné názory jako vy a kdo chce žít stejným způsobem jako vy – citově, tělesně, ekonomicky i duchovně.

Jak poznáte, že je pro vás partner/partnerka tím pravým člověkem? Řekněme, že jste muž. Jestliže sto žen hledá muže a přemýšlejí o vás jako o jednom z možných partnerů, pro kolik z nich si myslíte, že budete tím pravým mužem? To nemůžete vědět. Proto musíte riskovat. Ale mohu vám říci, že ta pravá žena je pro vás ta, kterou milujete takovou, jaká je, žena, kterou nemusíte v ničem měnit. To je pro vás ta pravá žena. Najdete-li tu pravou ženu, pro kterou jste pravým mužem, pak máte štěstí.

Budete pro ni tím pravým mužem, jestliže vás miluje takového jaký jste, a jestliže nemá potře vás v ničem měnit. Nemusí být za vás zodpovědná; může vám věřit, budete tím, za koho se vydáváte. Může k vám být upřímná a může být, tím čím je. Nemusí předstírat, že je něčím jiným. Žena, která vás miluje, vás miluje takového, jaký jste. Chce-li vás žena změnit, znamená to, že nejste člověkem, jakého si přeje. Tak proč je tedy s vámi.



Víte, jakého člověka hledáte? Hledáte někoho, s kým vám je dobře, kdo má podobné názory jako vy a kdo vás miluje takové, jací jste. Proč byste se měli spokojit s někým jiným? Proč si nevzít, co chcete? Proč si namlouvat, že je někdo tím, čím není. To neznamená, že ho nemilujete. Znamená to jen, že si ho vyberete nebo nevyberete, protože milujete také sebe. Každý je zodpovědný za svá rozhodnutí. Když se rozhodnete nesprávně nemusíte si dělat výčitky. Prostě si vyberete někoho jiného.

Teď si představte, že si koupíte psa, ale máte rádi kočky. Chcete, aby se váš pes chovat jako kočka, a chcete, aby se změnil, protože nemňouká. Proč máte psa? Kupte si kočku! Tohle je nejlepší způsob, jak začít krásný vztah. Především musíte vědět, co chcete, jak to chcete a kdy to chcete. Musíte vědět, jaké potřeby má vaše tělo a vaše mysl a co vám vyhovuje.

Na světě jsou miliony žen a mužů a každý je jedinečný. Někteří lidé se k vám hodí a jiní ne. Můžete milovat všechny lidi, ale máte-li s někým žít, měli byste si vybrat někoho, kdo má podobné zájmy jako vy. Váš partner nemusí být úplně stejný jako vy; stačí, když se k sobě hodíte jako klíč do zámku.



Nesnažte se vidět něco, co neexistuje. Nekupujte si něco, co vám nevyhovuje. Koupíte-li si něco nepotřebného, stejně to vyhodíte. V lidských vztazích je to stejné. Může vám trvat dlouho, než se to naučíte, ale je to dobrý začátek. Začnete-li svůj vztah dobře, všechno ostatní bude snazší, protože můžete být sami sebou.



Jste tím, čím jste, a to je všechno, čím jste. Nemusíte předstírat, že jste něčím jiným. Budete-li předstírat, že jste tím, čím nejste, nic se vám nebude dařit. Až přijmeme sami sebe, budeme muset přijmout také svou partnera/ku. Rozhodnete-li se žít spolu, nesnažte se ji měnit. Nechte , ji být tím čím je. Stejně jako to dovolíte psu nebo kočce. Každý člověk má právo být tím, čím je; každý má právo být svobodný. Omezujete-li svobodu své partnera/ky, omezujete sami sebe, protože musíte ustavičně sledovat, co partnerka dělá a co nedělá. A milujete-li sami sebe, nikdy se nevzdáte osobní svobody.

Uvědomujete si jaké možnosti vám nabízí partnerský vztah? Přemýšlejte o tom. Buďte sami sebou. Najdete si ženu, která má podobné zájmy jako vy. Nebojte se riskovat, ale buďte upřímní. Jestliže to funguje, pokračujte. V opačném případě odejděte a nechte odejít i partnerku. Nebuďte sobečtí. Dejte jí příležitost uvědomit si, co opravdu chce, a také stejnou příležitost dejte sobě. Jestliže to nefunguje hledejte někoho jiného. Nemůžete-li milovat svou partnerku takovou, jaká je, třeba ji takovou bude milovat někdo jiný. Nemařte svůj čas a nemařte čas své partnerky. Tomu se říká úcta.



Dělejte to nejlepší, protože se vám to vrátí. Dokážete-li milovat svou partnerku takovou, jaká je, dokážete-li jí otevřít své srdce, můžete dosáhnout nebe.



Všichni se mohou zlepšit k lepšímu. Dobrým začátkem je odpustit partnerce všechno, co se mezi vámi stalo. Bylo to jen nedorozumění. Zapomeňte na minulost a začínejte každý den na vyšší úrovni lásky.



I ve vztahu se svým psem můžete mít špatné okamžiky, ať už z jakéhokoliv důvodu. Přijdete domů, pes má radost, štěká a vrtí ocasem, protože má radost, že vás vidí. Nemáte náladu si s ním hrát, ale on tam je. Pes se neurazí, když si s ním nechcete hrát, protože to nebere osobně. Jakmile vás uvítal a zjistil, že nemáte náladu na hraní, jde a hraje si sám. Neotravuje vás a nenutí vás aby jste byli šťastní.

Někdy má váš pes víc porozumění než vaše partnerka, která vám chce udělat radost. Nemáte-li chuť se radovat a chcete-li být v klidu, není na tom nic osobního. Nemá to nic společného z vaší partnerkou. Třeba máte nějaký problém a potřebujete mít klid.



Když vás nechá na pokoji, nálada se vám zlepší. Proto je nutné, abyste si rozuměli; má-li jeden z vás špatnou náladu, druhý by ho měl respektovat. Jedině tak můžete mít krásný vztah.

Lidské vztahy jsou umění. Je obtížnější zvládnout sen, který vytvářejí dva lidé. Chcete-li být oba šťastní, musíte hrát svoji roli dokonale. Každý z nás je zodpovědný jen za svou polovinu vztahu. Máte-li osobní problémy, musíte si je vyřešit každý sám. Bude-li se vaše partnerka snažit vyřešit vaše problémy, pravděpodobně skončí s rozbitým nosem. Musíme se naučit nestrkat nos tam, kam nepatří.

Také vaše partnerka se musí starat o svou polovinu vzájemného vztahu, neboť i ona má své osobní problémy. Protože to víte, musíte jí to umožnit. Musíte ji milovat a přijímat i s jejími problémy, ale nemusíte se snažit řešit její problémy. I když vás požádá o pomoc, máte možnost odmítnout. Odmítnutí neznamená, že ji nemilujete. Znamená to, že pomoci nejste schopen.



Řekněme, že jste muž a jste šťastný, zatímco vaše partnerka je z nějakého důvodu nešťastná. Má nějaké osobní problémy a snaží se je vyřešit a není šťastná. Protože ji máte rád, budete ji podporovat, ale to neznamená, že byste měl být nešťastný jen proto, že je nešťastná ona. To by nebyla žádná podpora. Kdybyste byl nešťastný i vy, oba byste se ve svém neštěstí utopili.



Chápete-li problém zraněné mysli, tak pochopíte proč jsou romantické vztahy tak obtížné.



Udělejte si se svou partnerkou novou dohodu. Jestliže to nebude fungovat, změňte ji nebo udělejte další. Užívejte si představivosti a dělejte nové dohody na základě vzájemné úcty a lásky. Ústa a láska jsou klíčem k úspěchu vašeho vztahu. Musíte jasně vyjádřit své potřeby. Musíte věřit sobě i partnerce.

Nesdílejte s partnerkou své problémy, sdílejte s ní svou lásku a porozumění. Vaším cílem je být stále šťastnější a šťastnější, a k tomu je potřeba stále víc a víc lásky. Jste dokonalý muž a dokonalá žena, stejně jako váš pes je dokonalý pes. Respektujete-li svou partnerku, kdo z toho má užitek? Vy a nikdo jiný.

Vyřešte své vlastní problémy, a budete šťastní. Jestliže to dokážete, budete připraveni na vztah beze strachu a bez potřeb. Uvědomte si, že můžete vyřešit jen své vlastní problémy. Budete-li řešit své vlastní problémy a partnerka bude zase řešit své problémy, uvidíte, jak rychle se všechno zlepší. Šťastnými vás dělá láska, a když se oba stanete služebníky lásky, otevřou se vám neuvěřitelné možnosti. Přijde den, kdy ve vašem vztahu nebude žádný hněv, žádná vina, žádný smutek.

Jakmile se jednou rozhodnete, že spolu budete žít jako manželé, musíte sloužit člověku, kterého milujete, kterého jste si vybrali. Musíte být jeden druhému služebníkem. Při každém polibku a obětí ucítíte, že jste spolu proto, abyste potěšili milovaného člověka, aniž za to něco očekáváte. Nejde ani tak o sex, jde především o to, být spolu. Sex je také úžasný, ale je něco jiného. Sex se stane spojením; sex se stane odevzdáním, tancem, uměním a nejvyšší projevem lásky.

Můžete udělat dohodu, která říká: „Miluji tě; jsi krásná a cítím se s tebou dobře. Přinesu ti květiny a ty mi zase přineseš uklidňující hudbu. Budeme tančit a oba odejdeme do nebe[1].“ Je to krásné, je to úžasné, je to romantické. Nikdo z nás se nesnaží druhého ovládat; chceme jeden druhému sloužit. Toto jsme však schopni pouze tehdy, když opravdu milujeme sami sebe.





Část 6 – Kouzelná kuchyň



Všechno naše utrpení začalo proto, že jsme už dávno zavřeli svá srdce a necítíme lásku, kterou v nich máme. V určité fázi života jsme se začali bát lásky, protože jsme si myslili, že je láska není spravedlivá. Láska bolí. Snažili jsme se být dobří, chtěli jsme, aby nás druzí milovali, ale neuspěli jsme. Už několikrát jsme někoho milovali a zlomilo nám to srdce. Milovat znovu znamená příliš riskovat.

Protože se sami odsuzujeme, nezbyla nám žádná sebeláska. A nemilujeme-li sebe, jak nemůžeme předstírat, že milujeme druhého?



Snažíme se druhého ovládat, protože jsme se v dětství naučili soutěžit o pozornost. To, čemu říkáme láska, není láska, ale pouhé sobectví. Jak to může fungovat? V sobeckém vztahu není žádná láska. Oba partneři hladoví po lásce. Sexuální styk, při kterém cítíme trochu lásky, se nám stane návykem, protože jsme vyhladovělí po lásce. A pak vychází strach a výčitky svědomí. A začíná celé drama.

Pak hledáme všelijaké rady. Bylo napsáno mnoho knih o lásce, a téměř všechny by mohli mít titul „Jak být sexuálně sobecký.“ Úmysl je dobrý, ale kde je láska? Tyto knihy nejsou o tom jak se naučit milovat. O lásce se z nich nedovíme nic. Všechno máme v genech, ve své povaze. Nemusíme se nic učit, kromě toho, co si sami vymýšlíme v tomto světě iluzí. Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Láska je všude, ale my ji nevidíme. Naše citové tělo není na lásku naladěno.

Bojíme se milovat, protože to není bezpečné. Strach z odmítnutí nás děsí. Musíme předstírat, že jsme něčím čím nejsme; nejsme schopni milovat sami sebe, ale chceme aby nás miloval partner. Problém není v tom, že nás odmítá partner, nýbrž v tom, že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří.

Sebeodmítání je naším největším problémem. Je-li naše představa dokonalosti falešná, nikdy nebudeme dobří. Ačkoli je to falešná představa, my jí věříme. A protože nejsme dokonalí, odmítáme sami sebe. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, silní byli dospělí lidé, kteří zničili naši integritu, když jsme byli malí.



Jestliže někomu řekneme, že ho milujeme, a on nám řekne, že nemiluje nás, je to důvod k tomu abychom trpěli? To, že nás někdo odmítne, neznamená, že musíme odmítat sami sebe. Jestliže nás nemiluje jeden člověk, bude nás milovat jiný. Vždycky někdo takový existuje. Ale je mnohem lepší být s někým, kdo s námi chce být, než být s někým, kdo s námi být musí.



Budeme-li milovat sami sebe, naše láska bude růst.



Jsme úplní lidé. Když z nás vychází láska, nehledáme lásku proto, že bychom měli strach být sami. Milujete-li sami sebe, můžete být sami a není to pro vás žádný problém. Jste šťastní, když jste sami, ale také vás baví být s někým.



Co vlastně chceme?

Když jsme děti stýkáme se s ostatními dětmi, protože si chceme hrát. Nechceme být s nějakým dítětem proto, abychom se prali. Sice se to může stát, ale nikdy to netrvá dlouho. Většinou si hrajeme. Když nás to omrzí, najdeme si jhinou hru nebo změníme pravidla, ale stále si hrajeme.

Vstupujeme-li do partnerského vztahu, protože chceme žárlit, protože chceme partnera ovládat, protože chceme partnera vlastnit, pak nehledáme zábavu. Hledáme bolest a tu také najdeme. Vstupujeme-li do vztahu s očekáváním, že nás partner učiní šťastným, budeme zklamáni, protože se to nestane. A nebude to jeho vina; bude to naše vina.

Do jakéhokoliv vztahu vstupujeme proto, že se chceme bavit a nechceme se nudit. Hledáme-li partnera nebo partnerku, děláme to proto, že chceme být šťastní a chceme se radovat z toho, čím jsme. Nehledáme si partnera, abychom ho otravovali svými problémy, svou žárlivostí, svým hněvem a sobectvím. Jak je možné, aby nám někdo řekl, že nás miluje a pak nás zneužíval?



Šťastnými nás činí láska, která vychází z nás. A budeme-li lásku štědře rozdávat, všichni nás budou milovat. Dokud budeme štědří nikdy nebudeme sami. Jsmeli sobečtí budeme vždycky sami a bude to naše vina. Naše štědrost nám otevře všechny dveře. Sobectví žádné dveře neotevře.



Když víme, že naše srdce je kouzelní kuchyň, jsme štědří a naše láska je bezpodmínečná[2].





Část 7 – Mistr snů



Každý vztah v našem životě může být krásný, ale záleží to jen na nás. Musíme mít odvahu mluvit pravdu a být k sobě naprosto upřímní. Možná nemusíme být upřímní ke všem lidem, ale může být upřímní sami k sobě. Možná nemůžeme mít kontrolu nad tím, co se děje kolem nás, ale můžeme ovládat své vlastní reakce. Naše vlastní reakce nás činí šťastnými nebo nešťastnými.



Jsme zodpovědní za důsledky všeho, co si myslíme, co děláme, říkáme a cítíme. Možná si uvědomujeme, který z našich činů – nebo myšlenek či citů – způsobil určitý důsledek, ale důsledky si uvědomujeme, protože kvůli nim trpíme, nebo z nich máme radost. Svůj osobní sen řídíme tím, že činíme rozhodnutí. Musíme si uvědomovat, zda se nám líbí důsledky našich rozhodnutí. Jestliže se nám důsledky líbí, pokračujeme v tom, co děláme. Jestliže se nám nelíbí, co se děje v našem životě, snažíme se zjistit, co tyto důsledky způsobuje. Jedině tak můžeme změnit svůj sen.

Váš život je projevem vašeho osobního snu. Dokážeme-li změnit program našeho osobního snu, můžeme se stát mistry snů. Mistr snů vytváří za života mistrovské dílo. Ovládat sny je však velmi obtížné, protože jsme často otroky svých snů. Způsob, jak se učíme snít, je odsouzen k nezdaru. Jelikož věříme, že nic není možné, je velmi obtížné uniknout snu o světě strachu. Chceme-li se k tohoto snu probudit, musíme se naučit své sny řídit.



Toltékové rozdělují lidi na snílky a stopaře. Snílkové vědí, že jejich sen je pouhá iluze a vědomě žijí v tomto světě iluzí. Stopaři jsou jako tygři nebo jaguáři, kteří sledují každou akci a reakci.

Musíme sledovat své reakce; musíme si uvědomovat, co děláme v každém okamžiku.



Je velký rozdíl mezi tím, jak vidíme ve snu a jak vidíme, když nic neposuzujeme. Rozdíl je ve způsobu, jak naše citové tělo reaguje nato, co vnímáme. Když potkáme na ulici nějakého člověka, který nás vůbec nezná a řekne nám, že jsme pitomí, můžeme na to reagovat mnoha různými způsoby. Můžeme si říci: „Ano, musím být pitomý.“ Můžeme se naštvat nebo se urazit nebo to ignorovat.

Ten člověk je pravděpodobně plný emočního jedu a řekl nám to, protože jsme byli první koho potkal. Nemá to s námi nic společního. Není v tom nic osobního. Pokud si to neuvědomíme, na jeho slova nereagujeme. Můžete si říci: „Ten člověk musí hodně trpět.“ Není to nic osobního. Toto je jen příklad, ale platí to téměř o všem, co se děje, v každém okamžiku. Všichni máme své malé ego, které bere všechno osobně, a proto často reagujeme nepřiměřeně. Neuvědomujeme si, co se vlastně děje, okamžitě reagujeme a děláme z toho součást svého snu.

Naše reakce vycházejí z našich hluboce zakořeněných názorů. Reagujeme stále stejným způsobem, až se nám to stane návykem. A právě to bychom měli změnit: měli bychom změnit své obvyklé reakce, měli bychom více riskovat a nebát se dělat nová rozhodnutí. Nepovede-li to k tomu, co chceme, můžeme svá rozhodnutí znovu a znovu měnit, dokud nedosáhneme toho, co chceme.



Už jsem řekl, že si nikdo nevybíráme Parazita – tj. Soudce, Oběť a názorový Systém. Když si uvědomíme, že jsme neměli na vybranou a že je to pouhý sen, získáme zpět něco důležitého, co jsme ztratili – něco, čemu náboženství říká „svobodná vůle“.



Jakmile si to uvědomíme, máme možnost se rozhodnout. Kdybychom si to uvědomovali pořád, mohli bychom změnit své návyky a reakce a celý svůj život. Jakmile si to uvědomíme, získáme nazpět svou svobodnou vůli. Máme-li svobodnou vůli, můžeme se v každém okamžiku rozhodovat, čím chceme být. Když na to zapomeneme, můžeme se rozhodnout znovu, pokud si to uvědomujeme. Pokud si to však neuvědomujeme, nemůžeme dělat nic.

Uvědomovat si, čím jsme, znamená být zodpovědný za svůj život. Nikdo není zodpovědný za to, co se děje ve světě. Každý je zodpovědný jen sám za sebe. Vy jste neudělali svět takový, jaký je; svět už takový byl, když jste se narodili. Nepřišli jste na svět proto, abyste změnili společnost, ale máte jedno velké a důležité poslání. Vaším skutečným posláním, je být šťastní. Abyste mohli být šťastní, musíte si uvědomit, čemu věříte a jak klamete Sami sebe.



Můžeme získat všechno, ale nejdříve musíme mít odvahu otevřít oči a uvědomit si realitu. Lidé jsou slepí, protože nechtějí vidět.



Všechno utrpení vzniká, protože nechceme vidět realitu, ačkoli ji máme přímo před očima.



Jeden starý prorok říkal: „Nikdo není víc slepý než člověk, který nechce vidět. Nikdo není víc hluchý než člověk, který nechce slyšet. A nikdo není víc šílenější než člověk, který nechce rozumět.“

Jsme slepí, strašně slepí, a doplácíme na to. Když však otevřeme oči a vidíme realitu, můžeme si ušetřit spoustu zbytečného utrpení. To neznamená, že neriskujeme. Jsme živí a musíme riskovat. Co na tom, když se nám něco nepodaří? Alespoň se poučíme a žijeme dál.

Nemusíme nikoho odsuzovat; nemusíme si dělat výčitky. Musíme jen přijmout pravdu a začít znovu. Uvědomit si, jací jsme, je prvním krokem k tomu abychom přestali odmítat sami sebe. Jsme-li schopni přijmout sami sebe, všechno se začne měnit.



Každý má svou cenu a Život tuto cenu respektuje. Nelze ji však vyjádřit v dolarech nebo ve zlatě; lze ji měřit velikostí lásky – především sebelásky. Vaše cena závisí na tom, jak milujete sami sebe a Život toto cenu respektuje. Milujete-li hodně vaše cena je vysoká. Nejsme ochotni zneužívat sami sebe, protože si sami sebe vážíme. Milujeme všechno, čím jsme. To zvyšuje naši cenu. Když nemilujeme všechno, čím jsme, naše cena je nižší.



Jestliže se nám někdo nelíbí, můžeme odejít. Jestliže se nám nelíbí skupina lidí můžeme odejít. Jestliže nemáme rádi sami sebe, nezáleží na tom kam jdeme, protože před sebou neutečeme.





Část 8 – Sex: Největší démon v pekle



Lidé shromažďují velké množství vědomostí; všechno se učíme od své rodiny, společnosti a náboženství. A z těchto vědomostí vzchází naše chování a cítění. Vytváříme si anděly a démony a největším démonem v pekle je samozřejmě sex. Sex je největším hříchem člověka, ačkoli je lidské tělo stvořeno pro sex.

Jsme biologické, sexuální bytosti, a tak to prostě je. Naše tělo je moudré. Všechna jeho inteligence je v genech. Geny nepotřebují nic ospravedlňovat, neboť všechno vědí. Problém není v sexu. Problém je v tom, jak prožíváme své vědomosti, ačkoli není co ospravedlňovat. Pro lidskou mysl je obtížné připustit, že sex je takový, jaký je. Máme spoustu názorů na to, jaký by měl být a jaké by měli být lidské vztahy, ale názory jsou mylné.



Věříme tolika lžím o sexu, že z něj nakonec nemáme radost. Sex je pro zvířata. Sex je zlý. Za sexuální pocity bychom se měli stydět. Tato pravidla jsou naprosto nepřirozená, ale my jim věříme.



Naše mysl hraje tuto hru, ale tělo tomu nevěří; tělo cítí sexuální potřebu.



Tělo cítí sexuální touhu, když je vzrušené, když se jej někdo dotýká nebo když je vizuálně stimulováno. V jednu chvíli je vzrušené a za několik minut je vzrušení pryč. Jakmile stimulace skončí, tělo přestane cítit vzrušení, ale mysl ne.



Vaše mysl má jiné potřeby než vaše tělo, ale vaše mysl ovládá tělo. Tělo má potřeby, kterým se nemůžete vyhnout; musíte uspokojit jeho potřebu jídla, pití, spánku a sexu. Všechny tyto potřeby jsou naprosto normální a je snadné je uspokojit. Problém je v tom, že nám mysl říká, že to jsou její potřeby.



Máme-li nějakou potřebu v mysli, můžeme ji uspokojit. Proto je sex, tak obtížný. Mysl nepotřebuje sex. Mysl potřebuje lásku. A ještě víc potřebuje lásku naše duše, neboť naší mysli stačí strach. I strach je energie a je to potrava pro mysl – není to přesně, co chcete, ale stačí to.

Musíte tělo osvobodit od tyrana, kterým je vaše vlastní mysl. Když nemáte potřeby své mysli, všechno je velice jednoduché. Proto musíme rozdělit potřeby do dvou kategorií. Na jedné straně jsou potřeby těla a na druhé straně potřeby mysli.

Mysl si plete své potřeby s potřebami těla, protože chceme vědět: „Co jsem?“ Žijeme ve světě potřeb a nemáme ani tušení, čím opravdu jsme. Mysl se neustále ptá. Otázka: „Co jsem?“ je největším tajemstvím a jakkoliv odpověď uspokojí naši potřebu cítit se bezpečně. Mysl říká: „Jsem tělo. Jsem to, co vidím; jsem to, co si myslím; jsem to, co cítím. Bolí mě to. Krvácím.“



Mysl se cítí, tak blízko tělu, že si myslí, že je tělem. Tělo má nějakou potřebu a mysl říká: „Já potřebuji.“ Mysl bere všechno osobně, protože chce pochopit, čím je. Takže je zcela normální, že mysl začne tělo ovládat. A vy žijete tak dlouho, dokud se nestane něco, co vám umožní uvědomit si, čím nejste.

Realitu si začnete uvědomovat, když si uvědomíte čím nejste, když si vaše mysl začne uvědomovat, že není tělem. Vaše mysl se začne ptát: „Tak co tedy jsem? Jsem snad ruka? Jestliže odstraním ruku, jsem pořád myslí. Takže nejsem ruka.“ Oddělíme všechno, čím nejsme, až nakonec zůstane to, čím opravdu jsme. Proces hledání vlastní identity je velmi dlouhý. Během tohoto procesu se postupně zbavujeme své osobní historie, dokud si neuvědomíme, čím opravdu jsme.

Zjistíte, že nejste tím, co jste si myslili, protože jste si své názory nikdy nevybrali. Tyto názory tu byli, když jste se narodili. Také zjistíte, že nejste svým tělem, protože začnete fungovat bez něj. Začnete si uvědomovat, že nejste ani svou myslí ani svým snem. A jdeteli ještě hlouběji zjistíte, že nejste ani svou duší. Pak objevíte něco neuvěřitelného. Uvědomíte si, že jste síla – síla, která umožňuje vašemu tělu žít, síla, která umožňuje vaší myslí žít.

Bez této síly by se vaše tělo okamžitě zhroutilo. Bez vás by se rozplynul celý váš sen. Jste síla, která si říká Život. Když se podíváme někomu do očí, uvidíme v nich jeho vědomí, které je projevem Života. Život není tělo; život není mysl; a není to ani duše. Život je síla. Díky této síle se novorozenec stává dítětem, mladý člověk dospělým a dospělý stárne a nakonec umírá. Když Život opustí tělo, tělo se obrátí v prach.

Jste Život, který proudí vaším tělem, vaší myslí a vaší duší. Jakmile to zjistíte, nikoli rozumem, ale city uvědomíte si, že jste silou, která otevírá a zavírá květiny a umožňuje kolibříkům létat z jedné květiny na druhou. Uvědomíte si, že jste v každém stromě, že jste v každém zvířeti, rostlině a kameni. Jste síla, která dává vzniknout větru a která dýchá ve vašem těle. Celý vesmír je živá bytost, kterou tato síla uvádí do pohybu. Co jste. Jste Život.





Část 9 – Božská lovkyně



Artemis Herkula vůbec nepotřebovala. Cítila silnou potřebu ho chytit, ale byl to jen klam. Věřila, že je do něj zamilovaná, a chtěla ho jen pro sebe. Nemyslila už na nic jiného, byla tou myšlenkou posedlá a přestala být šťastná. Úplně se změnila. Už nežila v harmonii s lesem, neboť lovila z radosti z úlovku. Porušila své vlastní zásady a stala se dravou šelmou. Zvěř se jí bála a začali ji odmítat, ale Artemidě to bylo jedno. Přestala vnímat realitu, protože na mysli měla jen Herkula.

Herkules měl spoustu práce, ale občas chodil do lesa za Artemidou. Kdykoliv ji navštívil, Artemis se ho snažila chytit. V jeho přítomnosti byla velice šťastná, ale věděla, že od ní zase odejde, a proto začala žárlit. Když Herkules odcházel, Artemis plakala. Nenáviděla Herkula, ale zároveň ho milovala.



Jednoho dne na sebe vzal Hermes zvířecí podobu, a když se ho Artemis snažila zničit, změnil se v Boha. V tu chvíli objevila Artemis moudrost, kterou ztratila. Šla za Herkulem a požádala a požádala ho o odpuštění. K vlastnímu pádu ji dovedl pocit osobní důležitosti. Když hovořila s Herkulem, uvědomila si, že ho vlastně nikdy neurazila, protože on nikdy nevěděl, co se děje v její mysli. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla, co lesu způsobila. Omluvila se každé květině, každému zvířeti a znovu objevila lásku. Opět se stala božskou lovkyní.



Všechno, co existuje je zároveň lovcem a kořistí. Proč vlastně lovíme? Lovíme proto, abychom uspokojili své vlastní potřeby.



Lidé hledají lásku. Myslíme si, že potřebujeme lásku, protože se domníváme, že ji nemáme, protože nemilujeme sami sebe. Chceme získat lásku druhých a čekáme, že ji získáme, protože druzí jsou ve stejné situaci jako my. Kolik lásky od nich můžeme dostat, když se milují stejně málo jako my?



Když si Artemis uvědomila svůj pád, vrátila se sama k sobě, protože všechno, co potřebovala, měla ve svém vlastním nitru. Totéž platí o všech lidech, neboť všichni jsme jako Artemis po pádu. Všichni hledáme lásku. Všichni hledáme spravedlnost a štěstí. Usilovně hledáme Boha, ale toho máme v sobě.



Láska, kterou hledáme, je v našem vlastním nitru, ale je to obtížná kořist. Není snadné lovit ve vlastním nitru. Musíme být velice rychlí, tak rychlí jako Hermes, neboť všechno nás může svést ze správné cesty. Všechno, co zaujme naši pozornost, nám znemožní ulovit kořist, kterou je láska v našem nitru. Podaří-li se nám tuto kořist ulovit, uvidíme, že láska v našem nitru bude růst a uspokojí všechny naše potřeby. To je pro štěstí velice důležité.

Lidé obvykle vstupují do partnerských vztahů jako lovci. Hledají to, co myslí, že potřebují, a doufají, že to najdou v druhém člověku, ale nakonec zjistí, že to tam není. Když vstoupíme do nějakého vztahu bez této potřeby, je to něco jiného.

Jak hledat ve vlastním nitru? Chcete-li najít lásku ve svém nitru, musíte se vdát svému já, jako lovec a kořist. Kdo je lovec a kdy kořist? U obyčejných lidí je lovec Parazit, který hledá emoce, které vycházejí ze strachu, neboť miluje strach a drama. Parazit žije z našich problémů.



Parazit vás chce ulovit, loví vás čtyřiadvacet hodin denně, neustále vás pronásleduje.



Kořist, naše citové tělo, je ona část našeho já, která trpí a trpí. Právě tato část našeho já chce být spasena.



Jsme jako Prométheus přikováni ke skále. Ve dne k nám přilétá orel a klove nám vnitřnosti, v noci se uzdravujeme, tento proces se opakuje. Co to znamení? Když jsme jako Prométheus vzhůru, máme hmotné a citové tělo. Orel je Parazit, který nám užírá vnitřnosti. V noci jako Prométheus citové tělo nemáme, a tak se zotavujeme[3]. Nakonec přijde Herkules a Prométhea osvobodí. Herkules je jako Kristus, Buddha nebo Mojžíš, který přetrhne řetěz a vrátí Prométheovi svobodu.

Chceme-li lovit ve svém nitru, musíme sledovat každou svou reakci. Musíme změnit své návyky, jeden po druhém. Je to boj za osvobození od Snu, který ovládá náš život. Je to boj mezi námi a dravou šelmou, zatímco Pravda je uprostřed.



Je to velká válka, neboť je to válka proti Parazitovi. Být bojovníkem neznamená, že válku vyhrajete, ale aspoň se bouříte proti Parazitovi, který nás požírá zaživa.

Stát se bojovníkem je první krok.



Chcemeli najít sami sebe musíme být lepšími bojovníky, než je Parazit. Jestliže vás Parazit pronásleduje čtyřiadvacet hodin denně, i vy ho musíte lovit čtyřiadvacet hodin denně. Parazit je ovšem ve výhodě: velice dobře vás zná. Nemůžete se před ním schovat. Parazit je tou nejobtížnější kořistí. Je to ona část našeho Já, která se snaží ospravedlnit naše chování před druhými lidmi, ale jakmile zůstaneme o samotě, stává se tím nejhorším soudcem. Ustavičně nás odsuzuje.



Uvědomíme si, když partner/ka žárlí, nebo je smutná, je to proto, že ji právě v tu chvíli ovládá její Parazit.



Nebudeme-li to brát osobně, budeme mít krásný vztah.





Část 10 – Dívejte se očima lásky



Jsme zodpovědní za každou buňku v našem těle, a ty jsou miliardou živých bytostí, které jsou na nás závislé. Můžeme jim poskytnout všechno, co potřebují, můžeme je milovat nebo k nim být zlí. Ony jsou nám věrné, pracují pro nás v harmonii, modlí se k nám[4]. Jsme jejich Bohem. To je absolutní pravda. Jak s ní naložíme?



Naše tělo je naším lesem, a jakmile si to uvědomíme, začneme se omlouvat každé své buňce, orgánu a začneme se o něj znovu starat a pečovat. Naše tělo je dokonalé ve své polovině našeho vzájemného vztahu. Druhou polovinou je naše mysl. Tělo pečuje o svou polovinu vztahu, ale mysl jej zneužívá[5].



Naše tělo chce přijímat všechnu lásku od naší mysli, ale mysl říká: „Nelíbí se mi tato část mého těla.“



Mysl si vymýšlí všechno možné.

Naše tělo je dokonalé, ale my máme všelijaké představy o tom, co je dobré a co je špatné, krásné a ošklivé.



Ačkoli je nám tělo věrné, my je odmítáme.



Jestliže odmítáme vlastní tělo, co od nás mohou očekávat druzí lidé? Jste-li schopni přijímat své vlastní tělo, můžete přijmout téměř každého a téměř všechno.



Vztah, který máme sami k sobě, se projevuje ve našich vztazích k ostatním lidem.



Chceme-li vytvořit vztah, který nás dovede do nebe, musíme přijímat své tělo. Musíme své tělo milovat a dovolit mu být tím, čím je, musíme mu dovolit dávat a přijímat beze studu, neboť „stud“ je jednou forem strachu.



Všechno, co existuje, je krásné – všechno.



Nejde o to, že jste krásní nebo oškliví… Když nám někdo řekne, že jste krásní. Pochybujete o tom, protože to potřebujete slyšet. A to z vás dělá snadnou kořist[6].



Nejdůležitější však je váš vlastní názor, nikoli názory druhých lidí. Jste krásní, ať už vám mysl říká cokoli. Je to fakt.



Ať si druzí myslí, že jste krásní nebo ne, jestli si uvědomujete svou vlastní krásu, jejich názor vás nemůže nijak ovlivnit.



Také závist je víra, které se můžete snadno zbavit, když si uvědomíte její realitu. Můžete se vrovnat se závistí druhých žen a mužů, neboť si uvědomujete, že všichni lidé jsou krásní.

Krása není nic než pojem, nic než víra, ale vy tomu pojmu můžete věřit, a proto zakládáte veškerou svou moc na kráse. Čas plyne a vy pomalu stárnete.



Ale krásný je i starý člověk.



Jsme takoví, jací si myslíme, že jsme.



Můžeme si vážit našeho těla, můžeme ho přijímat takové, jaké je.



Krásu kolem sebe můžeme vnímat jen tedy, když vnímáme krásu, kterou máme ve svém nitru.



Jestliže se nám nelíbí, jak vypadáme, můžeme změnit svůj názor, a změní se nám život.



Až snílek začne ovládat svůj sen, stane se sen uměleckým dílem.



Rituál puja: Každý den můžeme nabídnout zbožnou lásku svému tělu. Když se sprchujete, když se koupete, zacházejte se svým tělem s úctou, vděčností a láskou. Když jíte, ukousněte sousto, zavřete oči a jídlo vychutnávejte. Jídlo je ofertou tělu, které je chrám, v němž žije Bůh. Dělejte to každý den a ucítíte, jak vaše láska k tělu roste.

Představme si, jak se budeme cítit, až budeme zbožňovat své tělo. Až sami sebe přijmeme bez podmínek, budeme nesmírně šťastní. Tomu se říká sebeláska. Není to projev vlastní důležitosti, neboť se chováme ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. Umíte si představit, jak dokonalý je takový partnerský vztah?

Když se rozhodneme vytvořit dokonalý vztah mezi sebou a svým tělem, naučíme se mít dokonalý vztah s každým člověkem včetně své matky, svých přátel, svého partnera/ky, svých dětí a svého psa.



Zbožňujeme-li své vlastní tělo a dotkneme-li se těla svého milence nebo milenky, dotýkáte se jej se stejnou zbožností, stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. A když se váš milenec nebo milenka dotkne vašeho těla, vaše tělo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba – neboť je plné lásky.



Kamkoli se obrátíte, jsme naplněni láskou – ne však láskou druhých lidí. Uvidíte strom a ucítíte, jak vám posílá všechnu lásku. Uvidíte oblohu, a ta uspokojí všechny potřeby vaší mysli. Všude uvidíte Boha a nebude to jen teorie. Bůh je všude. Život je všude.

Všechno je vytvořeno láskou a životem. Dokonce i strach je odrazem lásky, ale strach existuje jen v mysli, kterou ovládá.



Díváme-li se očima lásky, vidíte všude jen lásku. Stromy jsou stvořeny s láskou. Zvířata je stvořena s láskou. Díváme-li se očima lásky, můžeme se spojit s dalším člověkem a náš sen splyne v jeden. Díváme-li se očima lásky, splyneme s ptáky, s přírodou, s lidmi a se vším kolem sebe. Potom se můžeme dívat očima orla nebo se můžeme změnit v jakoukoliv životní formu. Skrze svou lásku se spojíme s orlem a staneme se jeho křídly, staneme se deštěm nebo mraky. Abychom toho byli schopni, musíme se zbavit strachu a dívat se očima lásky. Musíme posilovat svou vůli, dokud nebude dost silná, aby se spojila s cizí vůlí a splynula s ní. Pak máme křídla. Nebo jsme větrem a můžete letět, kam se vám zachce, můžeme odfouknout mraky, a začne svítit slunce. Taková je moc lásky.

Když uspokojíme potřeby své mysli a těla, naše oči uvidí s láskou. Všude vidíme Boha. Vidíme ho ji za Parazitem druhých lidí. Každý člověk má v sobě zaslíbenou zemi, kterou Mojžíš slíbil svému lidu. Tato zaslíbená země je však jen v mysli, která je úrodnou půdou pro lásku, neboť tam žije Bůh. I obyčejná lidská mysl je úrodnou půdou, ale ne pro lásku, ale pro Parazita, který rozsévá semena závisti, hněvu, žárlivosti a strachu.

V křesťanské tradici se hovoří o tom, jak přichází Gabriel s trubkou a všichni vstávají z hrobů, aby začali žít věčným životem[7]. Hrob symbolizuje Parazita a Znovuzrození je návratem do Života, neboť jsme živí jen tehdy, když naše oči vidí Život, který je Láskou.

Všichni můžeme mít partnerský vztah, který vyplní náš sen o Nebi; můžeme si vytvořit Ráj, ale musíme začít sami u sebe. Především musíme přijmout své tělo. Pak musíme přemoci svého Parazita. Teprve pak bude naše mysl milovat naše tělo a přestane sabotovat naši lásku. Nejdříve se však musíme naučit, jak léčit naše citové tělo.



Část 11 – Léčení citového těla



Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme udělat totéž. Musíme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a zavázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“



Pravdu musíme říkat především sami sobě. Když si nic nenalháváme, vidíme všechno takové, jaké to je, nikoli takové, jak bychom si přáli, aby to bylo.

(Následuje příběh o znásilnění…)



Tato nespravedlnost může otevřít hlubokou emoční ránu plnou jedu, kterého se můžete zbavovat mnoho let. Ano, byla jste znásilněná, ale to neznamená, že musíte trpět. Záleží to jen na vás.

Chcete-li se vyléčit, musíte si uvědomit, že nespravedlnost, která zapříčinila tuto ránu, už neexistuje. Možná zjistíte, že to, co vás tak strašně bolelo, vlastně nikdy neexistovalo. Ale i když to byla pravda, neznamená to, že je to pravda dnes. Když si řeknete pravdu, otevřete tím svou ránu a uvidíte tu nespravedlnost z nového hlediska.

Pravda v tomto světě je relativní; neustále se mění, proto žijeme ve světě představ. To, co je pravda dnes, nemusí být pravda zítra. Ale může to být pravda pozítří. Pravda může být jen další lží, kterou lze použít proti vám. Náš systém popírání reality je tak silný, že se stává velmi komplikovaným. Jsou pravdy, v nich se skrývají lži, a jsou lži, ve kterých se skrývají pravdy. Je to podobné jako, když loupete cibuli. Pravdu odhalujete po částech, až nakonec otevřete oči a zjistíte, že všichni kolem vás – včetně vás – pořád lžou.

Skoro všechno v tomto světě představ je lež.



Tři základní pravidla.

První pravidlo zní: Nevěřte mi. Nevěřte mi a myslete sami na sebe. Věřte jen tomu, co má smysl a co vás činí šťastnými. Já jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete. Každý z nás žije v naprosto jiném snu. To, co je pravda pro mě, nemusí být pravda pro vás. První pravidlo je jednoduché: Nevěřte mi.

Druhé pravidlo je poněkud obtížnější: Nevěřte sami sobě. Nevěřte lžím, které si sami nalháváte – lžím, které jste si sami nevybrali, lžím, které vám byli vštěpovány v dětství. Nevěřte sami sobě, když si říkáte, že nejste dost dobří, že nejste dost silní, že nejste dost inteligentní. Nevěřte, že si nezasloužíte štěstí a lásku. Nevěřte, že nejste krásní. Nevěřte ničemu, co vám přináší bolest a utrpení. Nevěřte svému vlastnímu dramatu. Nevěřte svému Soudci ani své vlastní Oběti. Nevěřte svému vnitřnímu hlasu, který vám říká, že jste hloupí, a který vám radí, abyste se zabili. Nevěřte tomu, protože to není pravda. Otevřete své srdce a dobře poslouchejte. Teprve, když uslyšíte, co vám radí, učiňte rozhodnutí. Ale nevěřte sami sobě, protože osmdesát procent toho, čemu věříte je lež – prostě to není pravda. Druhé pravidlo je obtížné: Nevěřte sami sobě.

Třetí pravidlo zní: Nevěřte nikomu. Nevěřte druhým lidem, protože stejně pořád lžou. Až se zbavíte emočních ran, až nebudete mít potřebu věřit druhým lidem jen proto, aby vás uznávali, uvidíte všechno jasněji. Uvidíte, co je černé a co bílé, co existuje a co neexistuje. To, co existuje v tomto okamžiku, nemusí existovat za chvíli. To, co neexistuje teď, může existovat za několik okamžiků. Všechno se mění velmi rychle, ale jste-li dostatečně pozorní, změnu si uvědomíte. Nevěřte druhým lidem, protože zneužívají vaší vlastní hlouposti proti vám. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že přiletěl z Plejád, aby zachránit tento svět. To je špatná zpráva! Nepotřebujeme, aby někdo zachraňoval svět. Svět nepotřebuje mimozemšťany, aby jej zachraňovalo. Svět žije; je to živá bytost a je mnohem inteligentnější, než jsme my všichni dohromady. Budeme-li věřit, že svět potřebuje být zachráněn, brzy někdo přijde a řekne: “K zemi se přibližuje kometa. Musíme opustit naši planetu. Zabijte se. Dostanete se do nebe.“ Nevěřte těmto báchorkám. Svůj sen o nebi si vytváříte vy sami a nikdo jej nemůže vytvořit za vás. Štěstí vám může přinést jen zdraví rozum. Třetí pravidlo je obtížné, protože máme potřebu věřit druhým lidem. Nevěřte nikomu.

Nevěřte mě, nevěřte sobě, nevěřte nikomu. Všechno, co není pravda se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestanete věřit. Všechno je takové, jaké to je. Pravdu nemusíte ospravedlňovat. Pravda nepotřebuje ničí podporu. Podporu potřebují vaše lži. Musíte si vymýšlet stále nové lži, abyste potvrdili lži předešlé, které jste si vymyslili. A tak vytváříte ohromnou stavbu lži, která se zhroutí, jakmile si uvědomíte pravdu. Tak to prostě je. Nemusíte si dělat výčitky svědomí jen proto, že lžete.

Většina lží se rozplyne, jakmile jim přestaneme věřit. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu; ten přežije pouze pravda. Pravda je pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vesmír se skládá z hvězd; je to pravda, věřte tomu nebo ne. Přežije jen to, co je pravda, a to se týká i toho, co si myslíte o sobě.

Už jsem řekl, že když jsme byli malí, neměli jsme možnost vybrat si, čemu věřit a čemu nevěřit. Dnes je to jiné. Jsme dospělí a můžeme se svobodně rozhodnout. Můžeme věřit nebo nevěřit. I když něco není pravda, můžeme tomu věřit, protože tomu věřit chceme. Každý si může vybrat, jak bude žít. A jste-li k sobě upřímní, uvědomujete si, že jste vždycky svobodní dělat nová rozhodnutí.

Jsme-li ochotni dívat se očima pravdy, můžeme odhalit některé lži a otevřít rány. V našich ranách je nahromaděná spousta jedu.



Jakmile své rány otevřeme, musíme je vyčistit od všeho jedu. Jak se to dělá? Mistr, o němž jsem již mluvil, nám dat před dvěma tisíci lety tuto radu: musíme odpouštět. Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět.

Musíme odpustit všem, kteří vám ubližují, i když se vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to nezasloužili, ale abyste netrpěli, kdokoli si vzpomenete na to, co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.



Můžete-li se dotknout své rány, aniž vás bolí, pak víte, že jste odpustil/a. samozřejmě vám zůstane jizva, ale ta už bolet nebude.



Zkoušeli jste to, ale nejsme toho schopni. Všichni máme své důvody, proč nemůžeme odpustit. Ale to není pravda. Nemůžete nikomu odpustit, protože jste se naučili neodpouštět, protože jste se to celý život učili, až jste nakonec dosáhli dokonalosti.

Když jsme byli malí odpouštěli jsme instinktivně.



Odpouštět se nemusíte učit, protože jste se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jste se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávidíme ho. Je to otázka hrdosti. Proč? Protože, když neodpustíme náš pocit důležitosti roste. Zdá se nám, že náš názor je důležitější, když můžeme říci: „Ať udělá cokoli, stejně mu neopustím. To, co udělal, je neodpustitelné.“

Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. A hádejte, kdy tím bude trpět. My sami. Budeme trpět vším, co dělají lidé kolem nás, i když to s námi nemá nic společného.



Odhoďte svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujete. Zbavte se pocitu vlastní důležitosti a požádejte o odpuštění. Odpouštějte druhým a uvidíte, jak se ve vašem životě začnou dít zázraky.

Nejdřív si napište seznam lidí, které byste měli požádat o odpuštění. Pak to udělejte. Pokud nemáte čas, požádejte je o odpuštění ve svých motlitbách nebo ve svých snech. Pak si napište seznam lidí, kteří vám ublížili, všech lidí, kterým musíte odpustit. Začnete u svých rodičů, bratrů, sester, dětí a přítel. Nezapomeňte ani na svou kočku a psa, ani na vládu a Boha.

Uvědomte si, že to, co vám druzí udělali, nemělo nic společného s vámi. Každá žije ve svém vlastním snu. Slova a činy, které vám ublížily, byly jen reakcí na démony v myslích druhých lidí. Každý žije ve svém vlastním pekle a vy jste jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdy nedělá nic kvůli vám. Jakmile si to uvědomíte a přestane brát chování druhých osobně, budete schopni odpouštět.

Začněte se učit odpouštět.



Učte se odpouštět, tak dlouho, dokud nebudete schopni odpustit sami sobě. V určitém bodě si uvědomíte, že musíte odpustit sami sobě za všechny rány, které jste si způsobili ve svém vlastním snu. Když odpustíte sami sobě, vaše sebeláska vzroste. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.

Odpusťte sami sobě, co jste v životě udělali. A jestliže věříte na minulé životy, odpusťte si všechno, co si myslíte, že jste udělali v minulých životech. Karma, existuje jen proto, že v ni věříme.



Sami si vytváříme svou karmu a musíme za ni platit. Takovou máme moc. Přerušit svou karmu je snadné. Prostě v ni přestaneme věřit, a ona odejde. Nemusíme trpět, nemusíme nic platit; je po všem. Jestli jste schopni odpustit sami sobě, vaše karma zmizí. Od tohoto okamžiku můžete začít znovu. Život začne být snadný, neboť odpuštění je jediný způsob, jak vyčistit emoční rány.



Láska je lék, který určuje proces léčení. Bezpodmínečná láska je jediným skutečným lékem. Nikdy neříkejte: „Budu vás milovat, když…“ nebo „Budu milovat sám sebe, když… Žádné když neexistuje. Nemusíte nic vysvětlovat. Nemusíte nic ospravedlňovat. Prostě milujte. Milujte sami sebe, svého bližního a milujte své nepřátele. Je to snadné pochopit, ale nikdy nemůže milovat druhé, pokud nemiluje sám sebe. Proto musíme začít sebeláskou.



Šťastní můžeme být jen tehdy, když z nás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejme se této lásce. Přestaňme odmítat život. Přestaňme odmítat sami sebe. Zbavme se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřme se s tím, čím jsme, a přijímejme druhé takové, jací jsou. Všichni máme právo milovat a smát se a být šťastní. A všichni máme právo přijímat lásku.



Léčení spočívá v pravdě, odpuštění a sebelásce. Až si to lidé uvědomí, celý svět se vyléčí a přestane být jedním velkým blázincem.



Tři klíče k léčení mysli: pravda, odpuštění a sebeláska[8].



Přestavte si, že by všichni lidé mluvili pravdu, začali každému odpouštět a začali každého milovat. Kdyby se tak chovali všichni lidé, přestali by být sobečtí, přestali by odsuzovat druhé a byli by schopni přijímat a dávat. Lidé by se přestali pomlouvat a emoční jed by zmizel.

Nyní mluvíme o naprosto jiném Snu. Nevypadá to jako planeta Země. Ježíš tomu říkal „Nebe na Zemi“, Buddha tomu říkal „Nirvána“ a Mojžíš tomu říkal „Zaslíbená země“. Mluvíme o světě, kdy všichni mohou žít v lásce, protože tak žít chtějí.





Část 12 – Bůh ve vašem nitru



Vy jste síla, která si hraje s vaší myslí a používá vaše tělo jako svou oblíbenou hračku. Proto jste na tomto světě: abyste si hráli a bavili se. Všichni máme právo být šťastní, všichni máme právo užívat si života. Nejsme tu proto, abychom trpěli. Chvěli někdo trpět, ať si trpí, ale nikdo trpět nemusí.



Chceme trpět, protože jsme se naučili trpět. Trpíme, protože víme: Víme, čemu věříme, známe všechny ty lži, a trpíme proto, že je nemůžeme realizovat.

Není pravda, že po smrti půjdeme do pekla nebo do nebe. V pekle nebo v nebi žijete už tady na zemi. Peklo i nebe existují jen ve vaší mysli. Trpímeli dnes budeme trpět i po smrti, protože mysl neumírá s mozkem. Náš sen pokračuje, a je-li naším snem peklo, náš mozek umírá, ale my sníme stále ve stejném pekle. Jediný rozdíl mezi spánkem a je v tom, že ze spánku se probouzíme, protože máme mozek. Když jsme mrtví, nemůžeme se probudit, ale sen pokračuje.

Nebe nebo peklo je tady a teď. Nemusíte čekat na smrt. Přijmeme-li zodpovědnost za svůj život, vaše budoucnost je ve vašich rukou, takže můžete žít v nebi, zatímco vaše tělo žije na zemi.



I když máme dramatický život, je to dokonalý a krásný život. Kdo říká, peklo není krásné?[9] Peklo váš může inspirovat.

Díky svým vědomostem si myslíme, že dokonalí nejsme. Naše vědomí nejsou nic než popis Snu. Sen však není skutečný, takže ani vědomost není skutečná. Naše vědomosti jsou pravdivé jen z určitého hlediska. Jakmile změníme hledisko, naše vědomost není pravdivá. Všichni chceme najít sami sebe, ale naše vědomosti nám v tom nepomohou. Všichni chceme žít vlastním životem, nikoli životem Parazita – tj. životem, na který nás společnost naprogramovala.

K našemu skutečnému já nás dovede moudrost, nikoli vědomosti.



Moudrost nemá nic společného s vědomostí; moudrost má hodně společného se svobodou. Jsteli moudří máte svobodu používat svůj rozum a řídit svůj život.

Zdravá mysl je oproštěna od Parazita; je stejně svobodná, jako byla předtím, než byla domestikována.



Vědomost není předpokladem moudrosti; moudrým se může stát každý. Úplně každý. Stanete-li se moudrými, je pro vás život snadný, protože jste tím, čím opravdu jste.



Přijímejte sami sebe, a tím pádem všechny ostatní. Nesnažíte se nikoho měnit a nevnucujete nikomu své názory. Vážíte si názorů druhých lidí. Přijímáte své tělo a své lidství se všemi instinkty svého těla.



Když se stanete moudrými, vážíte si svého těla, vážíte si své mysli a vážíte si své duše. Řídíte se tím, co vám říká vaše srdce, nikoli vaše hlava. Nesabotujete své štěstí ani svou lásku. Nemáte špatné svědomí, neobviňujete sami sebe a neodsuzujete ani druhé. V tom okamžiku prostě zmizí všechny vaše názory, které vám ztěžovali život a činili vás nešťastnými.

Zbavte se všech naprosto falešných představ, které jste si o sobě vytvořili, staňte se tím, čím opravdu jste. Když se vzdáte své přirozené povaze, přestanete trpět. Když se vzdáte svému pravému já, vzdáte se Životu a vzdáte se Bohu. Jakmile se vzdáte, nemusíte už bojovat a přestanete trpět.



Představte si, že se jednoho dne probudíte ze Snu a zjistíte, že jste úplně zdraví. Už nemáte žádné emoční rány a všechen jed zmizel. Představte si, jak se cítíte volní. Jste šťastní už jen proto, že žijete. Proč? Protože zdraví člověk nemá strach vyjádřit lásku. Nebojíte se žít a nebojíte se milovat. Představte si, jak byste žili a jak byste se chovali druhým lidem, kdybyste se zbavili svých emočních ran a jedu.

Duchovní tradice na celém světě tomu říkají osvícení.



Když otevřete oči a už nemáte emoční rány, stanete se skeptiky – ne proto, abyste posílili svůj pocit osobní důležitosti, ani proto, aby jste se posmívali lidem, kteří ještě věří lžím. Ne, stanete se skeptiky, protože je vám jasné, že Sen[10] není pravdivý. Otevřete se, probudíte se a všechno je vám jasné.

Když se probudíte, už nikdy nebudete vidět svět jako předtím. Sice stále ještě sníte – protože snění je funkcí vaší mysli – ale teď víte, že všechno je jen sen. Záleží jen na vás, zda vám sen přinese radost nebo utrpení.

Když se probudíte, máte pocit jako byste byli na nějaké velké party, kde jsou tisíce lidí a všichni kromě vás jsou opilí. Vy jste jediný střízlivý člověk.



…máte s nimi soucit, protože jste bývali také opilí. Nemáme potřebu nikoho odsuzovat, ani ty, kteří žijí v pekle, protože jsme také dříve žili v pekle.

Když se probudíte, vaše srdce vyjadřuje Ducha, Lásku a Život[11]. Jakmile víte, že jste životní síla, všechno je pro vás možné. Začnou se vám dít zázraky, protože je dělá vaše srdce. Srdce je v přímém spojení s lidskou duší, takže když srdce hovoří, byť přes protesty hlavy, něco ve vašem nitru se změní; vaše srdce otevře srdce ostatních lidí a opravdová láska je možná.



Dva střízliví lidi na party mají víc zábavy. Tři se baví ještě lépe. Začneme u sebe. Pak začnou střízlivět ostatní.



… všechna učení pocházejí z téže pravdy[12]. Všechna hovoří o tom, že Boha musíme hledat se svém nitru. Všechna vám radí, abyste otevřeli své srdce a stali se moudrými. Umíte si představit, jaký by byl svět, kdyby všichni lidé otevřeli své srdce a našli v něm lásku? Můžeme to udělat. Každý z nás to může udělat vlastním způsobem. Proto je váš život uměním. Slovo Tolték znamená „umělec ducha“. Toltékové jsou lidé, kteří vyjadřují srdcem, lidé, kteří milují bezpodmínečně.



Pak někoho potkáte a řeknete si: „To je Bůh. Bůh je zodpovědný za všechno. Bůh mě zachrání. Ne. Bůh vám jen přišel říci – přišel říci Bohu ve vašem nitru -, že musíte překonat svůj strach z lásky. Strach z lásky je největší strach, kterým lidé trpí. Proč? Protože se bojíte, že by vám mohla láska zlomit srdce.

Možná se zeptáte: „jsme-li opravdu Bohem nebo Životem, proč to nevíme? Nevíme to proto, že jsme tak byli naprogramováni.



Lidé jsou mocní kouzelníci. Věříte-li, že jste tím, čím jste, pak tím také jste. Tak je to proto, že jste Život, Bůh, Záměr. Záleží však na tom čemu věříte, nikoli na tom, co vám říká racionální mysl.



Nejdůležitější je víra. To, čemu věříme, ovládá naši existenci a řídí náš život.



Lidé si vytvářejí svá vlastní omezení. Říkáme, co je v lidských možnostech a co ne. A protože tomu věříme, stává se to pravdou.



Přichází čas, kdy se stanete svými vlastními učiteli.



Každý člověk hovoří přímo k Bohu. Hledali jste Boha a našli jste ho ve svém nitru. Bůh už není ve vnějším světě.

Když víte, že životní síla je ve vašem nitru, přijmete své božství, ale přesto jste pokorní, protože vidíte totéž božství v každém člověku.



Vaše tělo je živý chrám, v němž žije Bůh. Vaše mysl je žívá svatyně, v níž žije Bůh. Bůh žije ve vašem nitru jako Život. Důkazem toho, že ve vás žije Bůh, je skutečnost, že žijete. Důkazem je váš Život. Ve vaší mysli je emoční jed, ale je tam také Bůh.

Proto, abyste se dostali k Bohu a dosáhli osvícení, nemusíte dělat nic. Nikdo vás nemůže dovést k Bohu. …neboť vy už u Boha jste.



Jediné co vám zbývá, je užívat si života a léčit své emoční tělo, abyste mohli otevřeně sdílet všechnu lásku, kterou v sobě máte.

Celý svět vás může milovat, ale to neznamená, že budete šťastní. Šťastnými vás může učinit jen láska, která vychází z vás. Jedině na této lásce záleží. Vaše láska k druhým je vaše polovina; druhou polovinou je pes, strom nebo mrak. Vy jste jedna polovina a druhá polovina je to, co vnímáte. Jste polovina a váš sen je druhá.

Vždycky máte dost svobody, abyste mohli milovat. Chcete-li s někým žít a on s tím souhlasí, je to úžasný dar! Máte-li krásný vztah, milujete-li sami sebe tolik, že nepotřebujete jeden druhého. Žijete spolu a vytváříte krá

[pay]

Všechno to má kořeny ve foru curezone, kde jsem si něco přečetl. Tady je celkem dobrý popis stavu věci - http://curezone.com/forums/fm.asp?i=1675138#i.

Nazdar Pay.

Tak jsem to na tý Curezone zkouk a jedno mi není jasné. Co za žblept na jakém herbalistovi se do tebe takhle zakousl?

Ahoj, Slávek.

Ahoj Slávku a ostatní,

jak už jsem psal nejsem na tom nejlíp de facto jsem na tom úplně nejhůř, jak to lze jen pospat. Jak už jsem psal moje stavy jsou prostě strach z pamatování a vzpomínání si na věci a tím návazně i strach ze sebe samého. Prostě nemůžu jít do sebe a být v pohodě sám sebou, jakákoliv tvůrčí činnost nebo rozvoj je zhola nemožný. Mám v sobě z toto neustálý pocit napětí a postupně se celkově vytrácím a jsem jakoby v křeči. Funguji de facto jen z vteřiny na vteřinu, kdy bojuju sám se sebou. V noci z toho mám horečky a také neustálé průjmy. V současnosti je to už "lepší", protože jsem dočista vnitřně ze strachu otupěl.

Abych to lépe vysvětlil, protože možná to z toho anlického textu nebylo úplně patrné, a také ne každý umí anglicky. Zkusím to česky pěkně od začátku pro lepší pochopení a logiku věcí.

V březnu tohoto roku jsem podle jistých symptomů nabyl dojmu, že bych mohl být HIV pozitivní. Vzpomněl jsem si na nějakého člověka a jeho léčení pomocí koloidního stříbra, a tak jsem tuto věc zadal do vyhledávače a vztřebával možné informace o léčení až jsem postupně narazil na tohle forum a jeho anglický ekvivalent curezone. Původně jsem hledal léčebný protokol na HIV, ale delší dobu mě provázel také tlak v pravém podžebří, občasná náhlá únava a fleky různého zabarvení na obličeji (lichen planus), které jsou symptomy pro Hep-c. Linii Hiv ted opustím, beztak se to mého problému vůbec netýká, a také jsem byl negativně testován cca půl roku od domnělé nákazy, přičemž celý můj problém souvisí s již zmíněnou hep-c, herbalismem a hlavně s tím spojenou teorií.

Abych to zkrátil, tak na již zmíněném foru curezone jsem hledal léčebný protokol na hep-c a našel jsem přispěvky od autora boatman - http://curezone.com/forums/am.asp?i=1555725, který propaguje léčebnou strategii pomocí kombinaci 12 herb. produktů v přesném poměru a jak vše ostatní je ztrátou času. Tento postup je také doporučován v léčebném protokolu od Dquixote1217 - http://www.tbyil.com/Hepatitis_Protocol.htm (i když on ho sám nikdy neabsolhoval).

Jednoduše se tento léčebný proces do mě hluboce zapsal jako nejúčinnější, a proto jediný správný postup (kdo by také vědomě volil méně účinné varianty). Stal se de facto mojí součástí, navíc při pohledu na kombinaci látek (např. milk whistle) mi přišla tato procedura velmi logická a tudíž správná. To člověk jen tak nepřejde. U obou zmíněných pánů je navíc odkaz na jistou Celii (tady byla důležitá informace, že má jakýsi titul master herbalist* na svých stránkách), která to (vymyslela?) prodává a po telefonu sděluje kombinaci množství pro jednotlivé složky. Můj plán na začátku léta byl tedy zkontaktovat boatmana přes interní zprávu nebo napsat do již zmíněného obchodu email a tenhle produkt nějak získat. Potud bylo vše v pořádku.


Tady již popíši konkrétně ten problém, i když to není zrovna lehké a je to celkem trapné, ale už jsem v tom tak hluboko, že mám pocit, že se toho snad nikdy nezbavím, Je to jako virus a já jsem ted už v chronické fázi strachu a otupělosti. Pokusím se to napsat v bodech pro lepší sruzumitelnost a přehlednost.

...................................................................................................................................................................

1. Prvotní příčinu v tom všem mám tento post a dá se říct, že kdyby vůbec neexistoval nic z toho by se nestalo - http://curezone.com/forums/am.asp?i=1643927. Zde se někdo ptá na souvislost mezi brainfogem a játry, na čež mu někdo odpoví, že jakýsi master herbalista* ( tady se prostě vytvořila vazba, mezi tím léčebným procesem) tvrdí, že "liver affects everything above the neck", s címž tam všichni souhlasí a jetště rozvíjí domněku o ztrátu dalších funkcí jako jsou kognitivní sschopnosti atd. U mě se prostě vytvořila vazba špatná játra -> ubýtek intelektuální potence (myšlení, tvořivost, pamět) nebo minimálně nemožst jejího zlepšení. A já mám hep-c, tedy játra v nedobrém stavu.

2. Aby bylo jasné, tak problém není v tom, že byl měl strach z brainfogu nebo z těch dalších popsaných symptomů. Problém je v té teorii, která tak začla obklopovat možnou léčbu. Ještě bych napsal, že předtím jsem se o žádné herbalistické teorie nestaral a nezajímaly mě, prostě jsem chtěl začít s léčbou podle svého plánu a na základě získaných informací a pocitů zvolit další kroky.


3. Z té teorie vznikl ten problém, který má dvě části:

a) jaksi se vnitřně nemohu ztotožnit s léčbou obklopenou takovým nesmyslem. Kdyby se tam např. přisuzovali jiné např. pouze fyzické symptomy, které by ovšem nenastaly, tak by nebyl problém. Myšlení/pamět je ale velmi osobní věcí (co má člověk jiného než sebe), takže to prostě nelze nevšímat si. Dále to není ani ve výčtech symptomů a spousta lidí měla c-čko po dlouhou dobu vůbec bez jakýchkoliv příznaků. Navíc každý člověk je jiný a nikdo nezná všechny možnosti nebo důsledky průběhu a činnosti věcí. Prostě odmítám vliv nějakého vnitřního orgánu (zde jater) na možnosti intelktuálního a duševního rozvoje (paměť, tvořivost atd.). Spousta myslitelů, spisovatelů atd. měla jistě chatrná zdraví, ale to jim nijak nezabránilo v dalším rozvoji a k tomu se také domnívám, že vše v ohledu tvůrčího a intelektuálního rozvoje není jen záležitostí mozku (já mu např. přikládám menší úlohu v těchto ohledech).

b) není to jen o odmítnutí teoretického konceptu, tu myšlenku mám zasazenou v podvědomí. Kdybych tu teorii přijal, tak bych jednak popřel sám sebe (např. ted v léte mi to myslelo celkově mnohem lépe než na začátku roku, kdy jsem byl zdráv) a kdybych ji dovedl až ad absurdum, tak by se člověku v této sféře mělo dařit neustále hůře než předtím, neboť nemá zdravá játra a dlouhou dobu mít nebude, takže i kdyby je léčil a jejich stav se zlepšoval, tak bych na tom teoreticky měl být stále hůře v rámci myšlení/paměti atd., než když byl zdráv, jak to vyplívá z již zmíněné implikace.

.............................................................................................................................................................................

Pokusím se to nějak shrnout, protože se už v tom i sám ztrácím a jak jsem psal, nejsem na tom myšlenkově zrovna nejlíp, jako bych ted byl v nějakém otupělém modu, těžko se mi to vybavuje.

Jednoduše se mi dařilo velmi dobře a v ničem jsem neviděl nejmenší problém a chystal jsem se na léčebný protokol. Pak jsem si to přečetl a vznikla tam vazba na můj lečebný program. Léčbu totiž chápu jako celek, stane se prostě vaši součástí. Člověk tomu uzpůsobuje režim, přemýšlí o dalších krocích a možnostech vyléčení, od toho nejde jen tak abstrahovat, musí tomu věřit a ta teorie se stala součásti toho všeho. A i když jsem tomu nevěřil a upřímně to považoval za nesmysl, tak to bylo pořád v podvědomí jako by něco bylo špatně. Prostě vím, že by mě to neustále hlodalo (že něco nesedí, i když bych cítil, že je to tak správně) a neuměl se toho zbavit, a tak jsem se nechtě začal přizpůsobovat tomu konceptu. Jako by někdo měl křečové žíly a nějaký master herbalista by mu řekl, že to vede i k oteklým kloubům na rukou, ale on je nijak oteklé neměl a naopak byly naprosto v pořádku, a tak by proto začal postupně bušit do zdi, aby ten koncept naplnil. Vím zní to těžko uvěřitelně, ale mě ta myšlenka pořád hlodala a já musím tomu procesu věřit - celému. Zkoušel jsem na to zapomenout nebo hledat nějaký jiný způsob léčby tady s tím herbalismem bez spojitotsti, ale nešlo to.
U mě to bylo jakoby volba mezi zdravím (myšlením/rozvojem) a léčením (s akceptováním té teorie). V reálitě to funguje tak, že když se snažím na něco vzpomenout nebo vybavit/přemýšlet prostě jít do sebe (naprosto svobodně myslet), jak by to bylo pro mě přirozené, tak se objeví tahle teorie, že by to tak nemělo být nebo být hůře, prostě to má jít do háje a ne být lepší, jak jsem psal. Ale člověk prostě nemůže myslet a pamatovat si meně nebo se rozvíjet méně než jak jsou jeho schopnosti, a tak vznikl ten blok.

Na tu curezone jsem to napsal proto, že jsem se tam tímhle nakazil a taky jsem očekával, že se třeba k tomu vyjádří nějaký herbalista a řekne, že je to nesmysl, že se člověk může rozvíjet nezávisle na tom že má hep-c/játra např. několik let bez léčení - jednoduše ve stejné míře jako kdyby byl úplně zdrav. Je to zcela specifické a indiferentní. Mně by se tak snad odstranil ten blok a mohl bych normálně žít a léčit se.

PS: snad to bylo aspoň trochu srozumitelné.

[Slavek Krepelka]

Nazdar Pay,

Takže tihle dva šotci. Podívej, boatmana nemám přečtenýho. Zato mám ale přečtenýho Dona Quichota. Najdeš ho tam taky pod jeho vlastním jménem Tony Isaacs a moderuje tam své vlastní vlákno Oleander soup. Luella May, která Ti tam odpovídala s ním, je jeho důvěrná přítelkyně. Tony je v tom pro peníze a postrkuje především produkty oleandru a produkty prodávané firmou Utopia Silver, od které dostává přímá procenta. Celá ta web je placená dodavateli doplňků. Vždy Tě budou navigovat na nějaké zaručené masti a protokoly.

Co se týče hepatitis C, mluvíš alespoň podle "expertů" o virové chorobě. Že se to dá spravit herbálně je možná pravda, ale moc bych na to nevsázel. Jestli chceš něco na viry, promluv si s Palem na vlákně PMS1, nebo se podívej do HCl- Základní fakta. Nejlépe do obojího.

Co tady na mne z tebe dýchá je dost dobře vzdělaný člověk, který se nechal nabulíkovat k tomu, aby se spoléhal a věřil ve schopnosti druhých více, než ve své vlastní. Máš to tedy dost blbý, protože se v tom absolutně nemůžeš se svou životní filosofií vyznat. Kterého experta si vybereš, toho píseň budeš hudlat a nedej bože, že narazíš na experta protichůdných názorů, a máš neřešitelné dilema.

A ted poslouchej. Kde jaký velikán něčeho před polovinou 20ho století, mluvím o skladatelích atp, zakalil na syfla. Proti tomu je Hep-C hadra. Ted´si to srovnej v hlavě svojí učené a řekni mi prosím Tě, proč se nespolehneš pro změnu na svůj vlastní úsudek? Něco Ti řeknu, pokud to neuděláš, umřeš strachy dřív, než Tě dostane Hep-C. Být tebou, začnu se bát svého strachu a dám mu pěstí. aby se začal bát on.

Jinak Ti neporadím. Hledat někoho, koho přijmeš za většího experta než dotyčnou máster herbalistku, Ti nebudu a ani Ti ho nevytvořím, i když by to možná šlo. Přestaň viset ve všem na druhých. Jestli je tu něco od experta, přečti si Norbekova, co ho tu laskavě dal v plen Merlin na tomhle vlákně. Norbekov Ti to vysvětlí daleko líp než všichni herbalisté a amatéři jako já.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[hanka]

Ahoj Pay,

musím se přiznat, že mám docela problém pochopit Tvůj problém. Poprvé v životě se setkávám s člověkem, který bezvýhradně uvěřil zcela neznámým lidem, se kterými se dokonce dostal do kontaktu pouze přečtením jejich příspěvku na nějakém fóru, tak silně, že není schopen vytvořit si na věc svůj vlastní názor. Celkem by se to dalo pochopit u člověka nevzdělaného, kterého k slepé víře dovedlo to, že nemá dost znalostí a tudíž není schopen si z tohoto důvodu vlastní názor na věc udělat.

Ty se mi jevíš jako člověk vzdělaný. Ke svému vzdělání jsi se určitě nedostal jen tak, používal jsi k tomu svůj rozum a vlastní úvahu. Špatně se chápe, že jsi se dostal do tak těžkého psychického stavu proto, že nějací bylináři doporučují svoje produkty, které jim slouží k vydělávání peněz. Aby je co nejlépe prodali, rozšiřují k tomu negativní informace o nemocných játrech, které mají případné zájemce popostrčit k tomu, aby si jejich produkty koupili....

Pay, víš Ty, kolik lidí má nemocná játra?! Jenom na tomhle fóru se jich vystřídala pěkná řádka! Ani jeden z nich neměl strach z toho, že tím utrpěla jejich psychika. Víš Ty, kolik lidí s nemocnými játry denně potkáváš a bavíš se s nimi? Páni, kdyby měli všichni stejné poznávací znamení, jak ho popisuješ Ty, to by byla "zábava"! Chodíš někdy do hospody? Lidé tam sice mluví z cesty, ale to proto, že jsou pod vlivem alkoholu, NE proto, že mají nemocná játra (a že je většina stálých štamgastů má, to se dá předpokládat) !!!

Ale jestli máš k těm bylinářům takovou bezmeznou důvěru, tak si prostě jejch produkt kup a užívej ho!!! Nebraň se tomu a prostě ho vyzkoušej a uvidíš. Mělo by Tě to zbavit Tvého dilema. Navíc, až se Ti zlepší játra - a ty se mohou zregenerovat! - přestaneš se bát i svých myšlenek, které sis spojil s játry.

Prostě neházej flintu do žita a pusť se do léčení jater, když už sis je spojil s psychikou, uleví se Ti! Léčení se nejdříve projevuje na energetické úrovni orgánu, takže už brzy by jsi měl pocítit silné zlepšení svého stavu.

Tak s chutí do toho! Hanka.

[1220]

Nazdar Pay,


Co tady na mne z tebe dýchá je dost dobře vzdělaný člověk, který se nechal nabulíkovat k tomu, aby se spoléhal a věřil ve schopnosti druhých více, než ve své vlastní. Máš to tedy dost blbý, protože se v tom absolutně nemůžeš se svou životní filosofií vyznat. Kterého experta si vybereš, toho píseň budeš hudlat a nedej bože, že narazíš na experta protichůdných názorů, a máš neřešitelné dilema.

Hledat někoho, koho přijmeš za většího experta než dotyčnou máster herbalistku, Ti nebudu a ani Ti ho nevytvořím, Přestaň viset ve všem na druhých.
S laskavým pozdravem, Slávek.

Ahoj Pay,
Slávek Ti to napsal z čistého srdce. Každý z nás jsme neopakovatelné bytosti, a to co může pomoci jednomu absolutně nemusí dalšímu.
Na druhé straně jsou věci které pomáhají skoro každému nadmíru dobře. Jsou totiž bytosti, které čtou přítomný okamžik např Edgar Cayce.
Bohužel je po smrti,ale když udělali nadaci , nebo ústav pro odkaz Edgara Cayce pak vyšlo několik knížek, které pomáhají právě oproti alopatii i lecjakému léčiteli nadmíru dobře. Čtením recepisů a příběhů ostatních si člověk některé věci srovná a hlavně přestane se bát.
Posléze to co je v něm živé zpracuje jakoby na poslední chvíli koncept, který ho zachrání. Přeju Ti, aby se Ti právě toto přihodilo.
K.

[jarda ovčák]

Je to ústřední myšlenka. Nebát se. Ani smrti se nemusíme bát. Vždyť umřeme všici do jednoho, někdo dřív a někdo pozdějác..... A upřímně, kdo z nás má rozdělaný dílo natolik, aby řekl: stvořiteli, ještě ne, ještě to musím dokončit, a pak teprve... aby to dílo po mne zůstalo dokončené....
Takže to je fuk a jedná se výhradně o osobní emoci, bez které se obejdeme jako prd.
Možná to bude vypadat jako klišé, v tomhle případě bych začal výhradně s klidem, pohodou a rozvahou.
Něco budeš muset změnit, abys docílil nutnou rovnováhu a stabilitu. Tvoje nemoce payi nejsou příčinou, ale důsledkem.
Když jsem se já rozsejpal na kusy, pomohl mi remarque, seneca a totální změna životního stylu, životních hodnot, partnerky.... Nemyslím si, že svůj problém vyřešíš kouzelnou pilulkou.
Hlavně budeš muset sám přijít na to, čím se trápíš nejvíc.
Od toho dna se pak smíš odrazit....