Starý, velmi unaveně vypadající pes se mi nedávno zatoulal do dvora. Byl dobře živený, a podle pěkného obojku a čistoty kožichu bylo zřejmé, že o něj je dobře postaráno. Kývajíc přátelsky ocasem a s hloupým úsměvem, jaký umí jenom psi, přišel pokorně za mnou a nechal se pohladit po hlavě. Celý šťastný, že jsem ho neodmítl, se oklepal a sledoval mě domů. Kráčel pomalu po chodbě, pouze očichal nabídnutý pamlsek, lehnul si na koberec do kouta a za chvíli už spal. Po hodině spánku se postavil, oklepal, a znovu přátelsky přitom vrtíc ocasem odkráčel ke dveřím. A já jsem ho pustil ven.
Příští den se vrátil, znovu mě pozdravil na dvoře, šel dovnitř na stejné místo a v koutě zase asi hodinu spal. Tohle se opakovalo po několik týdnů...
Celý zvědavý jsem napsal a připnul mu na obojek kousek papíru se vzkazem:
"Rád bych zjistil, kdo je majitelem tohoto nádherného a milého psa a zeptal se, jestli víte, že skoro každé dopoledne váš pes přijde do mého domu a spí tu?"
Následující den se pes přišel vyspat s odpovědí připevněnou na obojku:
"Jmenuje se Rusty a žije v rušné domácnosti se šesti dětmi, dvě z dětí jsou méně než tříleté... Snaží se jenom odpočinout si a vyspat se. Mohla bych s ním zítra přijít i já?"
Non
Non
