Zdravim. Cela věc která se motá kolem toho, zda víra, nebo pomoz si sám, se dá v podstatě dost dobře zjednodušit: Záleži čistě na tom, v koho kdo věří, aniž by to myslel zle, či dobře. Přeberte si to jak chcete.
Co nám na to říká Bible: "Já jsem jediný Bůh živý". "Nebudeš mít jiného Boha". "Já jsem všude a ve všem".
Co nám tedy od pradávna, říkal tento jediný a živý Bůh? Adama a Evu stvořil k obrazu svému. Čili dokonale.
Tak jako Bůh, stáli na vrcholu potravního řetězce, jenž zdraví a sílu upevní a ducha posilní zcela přirozeně.
"Jablkem" jsme padli do potravního podřetězce. Ten, kdo v něm je, podléhá smrti (je sežrán). Smrt je ředitel.
I přezto, že byl člověk vyhnaný z ráje, byl poučen jak se má chovat tam venku, aby ubližoval své rovnováze co nejmíň, jak duševní, tak tělesné nedodržoval to. Bylo mu řečeno, a v celém jeho čase podle situace i doplněno, co má jíst a jak. Ten kdo toto porušuje, jde svobodně proti požehnání Konstruktéra, které je nedotknutelné. Těžko si tedy nad vepřovým jelitem vymodlíme pozitivní vibrace

Máme to zjednodušené o to, že se nemusíme pořád modlit, měřit, ale stačí jíst to, co máme, protože to, už požehnané máme. Děkovat se sluší.
"Mzda za hřích, je smrt". Ne další život a dále "Byla-li by vaše víra, alespoň jako zrnko máku, řekli byjste hoře-choď a chodila by". Ukázka jak maximálně silnou člověk dokáže mít víru. V podstatě vyšla 0. Víra je tedy usilovný, trvalý boj, alespoň o nulu i ta něco zvládne. 0 = Minimum harmonie. Tak hovoří Bible.
Držíme-li se Božích doporučení, automaticky tedy udržujeme maximální možnou symbiózu v danném čase. Pokud hledáme pouze vlastní cestičky rozumu, jsme na slepé, možná ale usilovné koleji. Parazité dokáží pěkně obsadit mysl i tělo, proto může být i dobré, tyto organismy vykosit chemicky, aby člověk rozjasnil svou mysl, nabral sílu a mohl jít dále zpět k symbióze. Nezbavíme-li se ale svých zlozvyků, nezměníme-li své životní přístupy, morální postoje a náhledy, vždy přijde recidiva. Parazit k parazitovi sedá, i na svévolníka.
Cesta není dech mrtvé sošky, tanec kolem misky rýže, hra ma mísy, stojkách na hlavě či skřítek, co plní přání na které se usilovně myslí. Je to o vědomí autority, které nesaháme ani po paty, a uznání vlastní retardace pýchou, ze které pramení první zdokumentovaná blbost. Nejdeme modelem vývinu, ale destrukce. Bohužel.
Čím více se krátí čas a slábne požehnání, tím usilovnější boj o nulu, a výsledky nejisté. Není, kdo by nabil.
Hodně zdraví přeju.
