Zdar Martine,
ještě mě napadlo jedno radikální zjednodušení podle tvých "plechových" inspirací.
Na zkoušku celej ten středovej bazmek vyměním za řez z plechovky od rybiček, který umístím excentricky přes střed. Vymezí se tím vcelku snadno
- max. vzdálenost, na kterou dosáhne vyboulenina
- min. vzdálenost, která se musí zachovat, aby
1. odpuzové prstence bez stacionáru na plechovku "neviděly"
2. přitahové prstence se stacionárem na plechovky taky "neviděly"
Tyto vzdálenosti jsou důležité, aby interakce mezi excentrem a siločarami střídavě existovala/neexistovala. To je myslím diametrální kvalitativní rozdíl oproti běžnému průjezdu kolem magnetu, díky kterému to zůstává bez ocásku.
Viděno převráceně by se taky dalo říct, že jsou to obyčejné protilehlé pevné magnety, otočný excentr a mezi nimi neustále přítomná inteligentní magnetická clona, která bez větších zádrhelů střídavě prodlužuje a zkracuje působnost pevných magnetů, aby si mohly excentr předávat po 180 (příp. po 90 stupních).
Stále ale ještě zůstává ta želatina - tam mě do budoucna napadá jedině řešení, pracovat jen s čistými vybouleninami, bez zapojení materiálu. Ten brzdící element jsou vířivé proudy působící přesně proti změně, která je vyvolala. Kdyby se tak dalo vyhnout té hmotné složce a využívat jen obláčky siločar, možná by se to dalo eliminovat. Asi to zní naivně, ale je to jenom takový ideový nástřel.
Hodně úspěchů v bádání přeje
Magneto
